Wiebuschová Michaela: Vesnice plná motýlů

... Chvíli o tom přemýšlel a pak chápavě přikývl. "Tohle je muzeum tvých věcí. A já jsem Gustav, správce muzea. Takovéto muzeum má každý člověk. Je v něm vystaveno mnoho malých i velkých předmětů, které pro nás v životě něco znamenají nebo znamenaly."

"Aha. A proč jsou velké nebo malé?"

"Tvé myšlenky a pocity určují velikost předmětů, které vlastníš. To, co je pro tebe v životě důležité, na co se zaměřuješ a kolik času s něčím trávíš, určuje, zda se předměty zvětší nebo zmenší."

Sehnul se a sebral něco z podlahy. Byl to maličký gramofon, ne větší než skořápka vlašského ořechu, ale okamžitě jsem ho poznala. Kdysi jsme se Stefanem často po večerech poslouchali hudbu, někdy jsem na ni dokonce tančili. Ale i tento rituál se stal již minulostí a na starý gramofon se teď ve sklepě prášilo.

Správce muzea mi podal malý přístroj. "Býval obrovský, ale pak se zmenšil tak, že jsem na něj málem omylem šlápl. Naproti tomu tvůj notebook a tato hromada spisů se stále zvětšují. Brzy zaberou celou místnost."

"A co se stane, pokud určité věci ovládnou mé myšlenky a pocity?" snažila jsem se to pochopit.

"Tvé myšlenky, pocity a s nimi téměř celý tvůj život," potvrdil Gustav. "Jen se podívej na postel. Je tak maličká, že to vypadá, jako bys už vůbec neodpočívala." ...

(str. 68)