Vácha Marek: Páté evangelium /Cesta/

Marek Orko Vácha

V církvi nezastává žádný úřad, přesto je nepřehlédnutelný. Při liturgii neukazuje na sebe, a právě proto k lidem promlouvám. Jeho farnost je tradiční, a proto synodální. Žije duchovně, a nemluví o tom. Nedává hotové odpovědi, ale učí klást si správné otázky. Miluje Zemi, a přece ví, že jeho vlast je v nebi. Miluje život, ale ví, že je zde jen hostem. Ví, že planých slov je přespříliš, přesto se odvažuje psát. Mluví jako vědec, píše jako básník...

Jeho nová kniha kniha je čtivým prolnutím jeho postojů k současným událostem s příběhy fiktivního pana Pišty, na kterých je vše hned o několik chlupů jasnější...

Ukázka:

"Ale proč by nás to mělo zajímat?" řekla ta skupinka mladých lidí panu Pištovi.

"Bůh? Ať je. Ať jen klidně je. My to nerozporujeme. My to nepopíráme. My mu nebráníme, chce-li si být. Je nám to jedno, úplně jedno. Ať si sedí nahoře na obláčku. Klidně. S trojúhelníkem kolem hlavy. Věří v něj někdo? Tak ať v něj s největším klidem věří, ať se modlí, ať roztáčí modlitební mlýnky, ať se probírá komboskini, sjíždí růžence, ať si sedá na hřebíky, to je jeho věc. Popravdě, nerozumíme těm minulým generacím, které tu otázku braly tak zarputile, a prolily nejen mnoho inkoustu, ale i mnoho vlastní i cizí krve pro obhajobu jednoho, nebo druhého stanoviska. Naše generace otázku po smyslu života a po Bohu konečně a definitivně vyřešila. A to tak, že jsme se přestali pátt. Ne že by ta otázka byla položena špatně, je to spíš otázka, která se postupem času stala nedůležitou. Třeba jako otázka, zda existuje yetti...

(str. 36)