Vácha Marek: Nemocí stala se pravda

Paní Evě je jednadevadesát let, žije v Izraeli a napsala knihu o sobě, o svém krásném dětství, o nekrásné deportaci do Terezína, o prvotním šoku a o každodenním strachu, o životě v ghettu, pak o Auschwitz, křiku, bití, rozkazech, psím štěkotu a stálém zápachu jakoby spáleného peří, o pochodu smrti, o tom, jak jí na pochodu zemřela maminka vyčerpáním s omluvou, že už se o ni nebude moci starat, a o tom, jak nakonec ona sama, dívenka, na hranici zázraku přežila. Kniha je napsána dobře o špatných událostech, věcně, popisně, bez ozdob, jak se věci staly. Jak přežila pochod smrti a polský chlapec jí přinesl kousky cukrové řepy a sklenici mléka. Jak ji pak v lese skoro zastřelili němečtí vojáci, nezastřelili, bylo jim líto náboje. Jak ji zachránili čeští venkované a skrývali ji ve sklepě až do konce války, jak pomalu nabývala na síle. Jako mnoho přeživších paní Eva miluje život, dýchá ho, pije, je vděčna za každý den, pije živou vodu z větších hloubek než my všichni, pro které ranní východ slunce je cosi normálního. Pro ni není. Ranní káva je nepřekonatelná radost, dech jarního vzduchu, láska, rodina, každý krok na Zemi, všechno má patent neobyčejného štěstí. Každý den je barevně překrásný. Paní Eva miluje život. Kniha byla přeložena z angličtiny, byl jsem pozván na uvedení v Praze, přišel jsem rád, vzadu mezi mnoha hosty. Paní Evu jsem neznal, ale ona znala mě. Byl jsem dojat. Vstala a dlouze mi tiskla ruce, objala mě a dala pusy na obě tváře, slyšela nějaké rozhovory či přednášky a besedy, co jsem měl s jedním rabínem, moc se jí to prý líbilo. Paní Eva se dívá hluboko do očí, myslí rychle a přesně a miluje život, jsem prý pro ni vzácný člověk. Nejstarší dcera má již sedmdesát a před pěti lety mi zemřel manžel, říkala mi, znám vás z televize a z rozhlasu, vzala bych si vás, kdybych byla mladší, oznámila mi věcně, vzala bych si vás i teď. Odpověděl jsem, že si toho moc vážím, protože to tak bylo. Co jste dostal, musíte dávat dál, řekla mi a dívala se do očí. Semínka rozšiřovat, víte o čem mluvím. Ach, kdyby mi bylo dvacet, svedla bych vás, řekla věcně a bez emocí.

Nebylo možno nerozumět, o čem mluví. Vzal jsem to vážně. Jsem tak tvrdohlavý, nebo tak zabedněný? Paní Eva ví o životě svoje a ví to a čerpá z mnohem větších hloubek než já.

Život je tak krátký, řekla mi a dívala se pevně do očí..

(str. 119)