Svět Dharmy - časopis 03/2023 - 01/2024

Nemůžu pokračovat, musím pokračovat, budu pokračovat

Jakub Krajíc

Každý večer půl hodiny sedím. Předtím se pokouším připravit krátkým cvičením a pár minutami na zafu k nalezení správné pozice. Když mám po celém dni všeho dost, nařídím si budíka na půlnoc, jdu na chvíli spát a sedím potom, třebaže je to většinou to poslední, co čeho se mi chce.

Zpětně si vybavuji, že něco podobného popisoval u své praxe Eduard Tomáš. A vybavuji si, že jsem to tehdy také nechápal. Ale naše cesty jsou rozdílné, neobětoval bych spánek kvůli vizím mystika. Neunikám během svých třiceti minut do říše andělů, nesoustředím se na otevření múladháry, abych prohnal hadí sílu páteří k nebi, nekumuluji energii v hara, neodříkávám mantry, nekladu si otázky, ani nepočítám výdechy. Sedím.

Modlitba mi coby nástroj meditace vždycky přišla prázdná, tak proč raději rovnou nepraktikovat prázdnotu.

A nestojím o zručnost v mentální gymnastice, nepotřebuji dokázat počítat do deseti, aniž by mno měla projít jakákoliv myšlenka. To radši "napočítám do tisíce a zabiju se", Ende Schluss! Pokud mi má něco přijít na mysl, nemá smysl tomu bránit, jen ať to vyplave na povrch a zase samo zmizí. 

Sedím pevně a neuteču. Rovná záda a kolena na zemi nemůže rozházet sebevětší přílivová vlna. Proto ne-medituji.

Nevěřím na osvícení ve smyslu konečného poznání nebo ontologického vysvobození. Ani soteriologie mě nezajímá. Věřím ve čtyři sliby bódhisattvy, v hledání pravdy a v pomoc ostatním. Ale během meditace chci na chvíli dosáhnout smíření se sebou a světem. Jak říká Sawaki, "upustit páru".

Praktikuji zazen. Nevnímá to jako trénink, po němž budu lepší nebo schopnější. Je to příležitost k autentickému spočinutí v jediné možné realitě. Zazen je konkrétní a fyzický, abstrakce ani mysl nejsou důležité...

(str. 30)