Sebevražda ... a jak dál?! (rozhovory, vzpomínky)

Mám zármutek, berte na mě ohled

Neexistuje jeden vzorec pro to, jak truchlení probíhá. Ani to po sebevraždě. Už jen setkání s lidmi, kteří prožívají to, co já, může přinést úlevu. Možnost svůj smutek prožívat a sdílet napomáhá tomu, aby truchlení probíhalo přirozeně a bylo úzdravné. O tom všem hovoříme s terapeutem Martinem Peškem.

Sebevražda stále je stigma a pozůstalí cítí stud

Díky práci krizového interventa i působení v poradně pro pomoc pozůstalým jsem se opakovaně setkával s lidmi, kterým jejich blízký odešel z vlastního rozhodnutí, a uvědomoval jsem si, že cílená nabídka podpory pro ně u nás chybí. Za jediný rok přitom u nás na následky sebevraždy zemře průměrně 1200 lidí.

Truchlení po někom, kdo si sám vzal život, se od truchlení po jiných úmrtích liší. Moje zkušenost je taková, že pro tyto pozůstalé je snazší dosáhnout na nabízenou pomoc, když je "na míru", když vědí, že je určená právě pro ně, že na ně čeká někdo, kdo ví, co truchlení po oběti sebevraždy obnáší. Proto nyní nabízím služby explicitně i pro tyto pozůstalé.

Když zemře váš blízky na rakovinu, je to společensky akceptovatelný způsob úmrtí; když ale sám dobrovolně ukončí svůj život, okolí nejspíš nebude reagovat s přijetím.

Sebevražda stále znamená určité stigma. Pozůstalí pak často prožívají pocity studu a zahanbení a těžce se jim o jejich zármutku mluví, protože se obávají nepochopení a odsouzení. Ještě tvrdší to bývá v případě sebevraždy dítěte nebo dospívajícího, protože první, co ostatní zpravidla napadne, je to, že rodiče museli někde udělat chybu.

Kolem sebevražd je v naší společnosti stále řada mýtů a předsudků...

(str. 27)