Pohádka o princezně Aurelii a drakovi Karmínovi

V jednom království, kde slunce vždycky hřálo a řeky zpívaly, žila princezna Aurelie. Byla krásná, ale měla jednu zvláštnost. Když byla šťastná, její aura zářila zlatě a na její tváři se objevila hlava plná smíchu a radosti. Když se zlobila, její aura zčervenala a na jejím čele se objevila hlava s plameny v očích. Když byla smutná, aura zmodrala a hlava plakala stříbrné slzy. A tak to šlo dál – hlava moudrosti, hlava strachu, hlava lásky a hlava ticha. Celkem sedm hlav, každá pro jinou emoci, ale všechny vycházely z jedné jediné, pravé Aurelie.

Jednoho dne se v království objevil drak Karmín. Nebyl to drak, který by chrlil oheň a ničil vesnice. Karmín byl spíše energetický drak. Živil se strachem a pochybnostmi. A čím víc se Aurelie bála, čím víc pochybovala o sobě a svých schopnostech, tím větší a silnější Karmín byl. Když se Aurelie cítila bezmocná, Karmín se zjevil jako obrovský stín, který zakrýval slunce.

Král a královna byli zoufalí. Volali rytíře, kouzelníky, ale nikdo si s Karmínem nevěděl rady. Až jeden starý, moudrý šaman, který žil na okraji lesa a rozuměl řeči větru a bylin, řekl: „Drak Karmín není nepřítel zvenčí. Je to zrcadlo princezniny duše. Dokud princezna nepochopí své vlastní energie, dokud nepřijme všechny své hlavy – ty radostné i ty stínové – Karmín nezmizí.“

Aurelie se zpočátku zlobila (a její rudá hlava se pořádně rozohnila!), ale pak si vzpomněla na slova šamana o karmě a o tom, že všechno, co se nám děje, je jen odrazem našeho nitra. Rozhodla se, že se s Karmínem setká.

Když se s ním setkala, Karmín byl obrovský a děsivý. Ale Aurelie se tentokrát nenechala ovládnout strachem. Místo toho se podívala na svou hlavu strachu a řekla jí: „Nebojím se tě. Jsi jen částí mě, která mě chrání.“ Pak se podívala na hlavu hněvu a řekla: „Jsi jen energie, která mi dává sílu, když je třeba.“ A tak postupně promluvila ke všem svým sedmi „hlavám“ – k radosti, smutku, moudrosti, lásce i tichu. Přijala je všechny, jednu po druhé, jako by byly jejími drahocennými dětmi.

A jak Aurelie přijímala své vnitřní energie, Karmín se začal zmenšovat. Z obrovského stínu se stal malý, roztomilý dráček, který se jí usadil na rameni. Už se neživil jejím strachem, ale její láskou a sebepřijetím. A když Aurelie pochopila, že všechny její „hlavy“ jsou jen projevy jedné velké, nádherné duše, její aura zazářila tak jasně, že osvítila celé království.

A poučení z této pohádky, milý příteli, je prosté: Jsme jako řeky s mnoha proudy, ale všechny vedou k jednomu oceánu naší duše. Když přijmeme všechny své emoce, všechny své stíny i světla, pak se i ti největší „draci“ v našem životě promění v malé, přátelské společníky.

A teď ten vtip: Víte, proč drak Karmín nikdy nechodil k zubaři? Protože se bál, že mu řeknou, že má špatnou karmu a budou mu muset vytrhnout všechny zuby najednou!

--OW--