Plochová Marie Hlávková: Volnost letícího ptáka

Ta První.

Moment polapení

"Tehdy jsem seděla zlomená za kasou a připadala jsem si jako nejposlednější nula na světě. V duchu mi hrál umíráček za všechny touhy, za všechny bojovnice za nalezení sama sebe a své pravé seberealizace. To jsou sakra kecy v kleci, když sedím za kasou, klikám čárový kódy a moc dobře vím, že jsem se tak snažila opravdu najít svou cestu! Hledala jsem práci, která by mě bavila, zkoušela jsou to i ono, hrdě jsem odmítala zaměstnání, který mi úplně neseděly, snažila jsem se jít i na volnou nohu, absolvovala jsem několik seminářů o realizaci svýho potenciálu... Stále jsem věřila, že jednoho dne přijdu na nějaký pracoviště, a tam ucítím, jak mě to naplňuje a rozkvetu radostí. Ale nepodařilo se to. Něco mě nepustilo, ať jsem dělala cokoliv. A tak jsem to vzdala.

Osud? Fakt? Ten boj se nedal vyhrát, protivník byl silnější. A jenom to pípání kasy, přejíždění potravin po čtečce, mechanicky, jako robot. Nejradši bych přeskočila několik dalších hodin, který jsou totálně ztracený a prázdný. A stejně mám pocit, že ani potom mě nečeká nic úchvatnýho, takže se vznáším v temný bublině, která nemá konce. Žádná blízká duše na mne nečeká v pronajatým bytě s vanou a kafem protože ta blízká duše už se musela vrátit zase do svý ještě temnější bubliny. Takže jsem na to úplně, úplně sama. Všichni moji kamarádi z minula si už žijou svůj normální dospělej rodinej život a já se před nima za sebe tak strašně stydím, že se ani neodvažuju je kontaktovat. Úplně cítím hnilobu, která ze mě táhne..."

(str. 48)