Pištěková Karolína: Tambo (podle skutečné události)

17. den

7:17

Zase jsem se moc nevyspala. Ale hned po probuzení jsem si zacvičila jógu a uklidila jsem v tambu, takže mi je líp. O poznání. Ale dokonalý to není. Jsem v půlce pobytu a cukrovka se zatím nezlepšila tak, jak jsem čekala. Až odsud vylezu, určitě si ještě zaletím do Brazílie. Je tam nějakej léčitel, kterej prý léčí s pomocí duchů a dokáže vyléčit úplně všechno. A to prej ani nestudoval medicínu. Dost na něj spoléhám, je prý něco jako Ježíš Kristus, ale stejně tuším, že nakonec si budu muset pomoct sama. V tom je podle mě ta největší síla.

Momentálně doufám, že dostanu k snídani kaši. Ovesnou.

A teď ke snům, bylo jich zase strašně moc...

Ležela jsem v nemocnici, byla u mě celá rodina a můj bratránek mi pořád nabízel, že sežene nějakou zbraň. Táta s bráchou seděli na vedlejší posteli, koukali na televizi a se mnou se vůbec nebavili. Čistila jsem si zuby a bratránek hrál na nějaký nástroj (nebo možná pouštěl písničky, to už nevím).

Najednou jsem se skateboardem v ruce dobíhala autobus do Vysokého Veselí. Když se mi to povedlo, autobusák mi řekl, že tam sice nejede, ale vezme mě s sebou.

Pak jsem se zničehonic ocitla ve svém bytě, kde bylo hrozně moc lidí a poprala jsem se s jakousi Vietnamkou, protože jí někdo dlužil peníze za jídlo. Nakonec jí to proplatil Dominik z Paříže, kterého jsme navštívili s Lunou, a problém byl vyřešen.

Kristýna si sedla k počítači. Řekla jsem jí, že tam potřebuju sedět já, jelikož píšu deník, a odešla jsem do prvního patra zacvičit si na hrazdě. Když jsem se vrátila dolů, celej ten sešit byl politej kofolou, Kristýna v tom seděla a já jí řekla: "Nemohla jsi to aspoň utřít? To ses asi posrala?" Pak Zdenka s Nelou přinesly napůl snědený zákusky a nabídly mi, ať si jeden vezmu. Vybrala jsem si poslední ovocný košíček a Zdenka se zlobila, že ho chtěla taky. Vůbec jsem nechápala, proč mi to tedy nabízela.

Střih. Soňa zapadla do sněhu i s koněm. Říkala, že vyjíždí do Himálaje za 325 dolarů a že to je super.

A nejhorší věc na konec. Nějaká holka seděla v baru a vypadala jako já, ale jinak. Přišla za ní starší ženská a řekla: "Tebe potřebuju do klubu." S pomocí dalších ji odvlekla pryč a nalévala do ní alkohol.

No hrozný, naštěstí jsem se probudila. Ty lucidní sny mě už vážně vyčerpávají. I teď zívám. A těším se na snídani. Jdu si ještě rychle zapsat nějaký španělský věty, ať se aspoň něco naučím.

8:20

Byl tu Emilio a zase mi přinesl jen rýži. Já už ji nechci! Ale potěšil mě, když mi oznámil, že dnes půjdu na ceremonii. Tak to se těším, ale zároveň se i trochu bojím, aby na mě zase nemluvil ten děsivej hlas.

Až se Emilio vrátí s čajem, na férovku se ho zeptám, jestli by mi nemohl přinést kaši. Tu rýži už prostě nedávám. Mám divnou náladu, a do toho se ještě budu cpát něčím, co mi ani nechutná? Ne, nebudu!

Co to je zase za stavy? Možná už mi to tady vážně leze na mozek ...

(str. 108)