Linhart Jan: Zámek v oblacích

... Petr, Tomáš a Julie putují lesem několik hodin. Během jejich dobrodružného výletu překonávají různé překážky, ať se jedná o rozvodněný potok, jindy zase o nepřívětivé počasí, případně složitý terén, kdy se přes kopce škrábou téměř po čtyřech. Na vytoužený okraj lesa dorazí až v pozdních večerních hodinách.

Mezitím nebe zbarvily temné odstíny černé poseté hvězdami. Někde hodně hluboko pod nimi na mýtině plápolají plameny ohně. Zatímco Tomáš opéká maso, Petr s Julií už se dali do večeře Po náročné cestě mají velký hlad, a tak jim netrvá moc dlouho, než všechno maso zhltnou.

O chvíli později je oheň uhašený a všichni tři spí. Petr se na zemi vrtí. Vypadá to, že se mu zdá nějaký špatný sen. Probudí se a kouká na nekonečné nebe. Náhle cosi uslyší. Tichý hlásek.

"Petře! Petře!"

Vstane tak rychle, že se mu div nezamotá hlava. Ten hlas já znám, vzpomene si. Znenadání spatří něco, co mu vyrazí dech. Kousek před ním uzří svojí malou sestru, přesně jak si ji pamatuje. Jediné, ne nesedí, je její barva vlasů. Vždy je měla blonďaté, ale teď jsou černé jako uhlí. Petr tomu nemůže uvěřit. Kousne se do rtu, aby se ubezpečil, že se nejedná o nějaký přelud.

"Sáro, kde ses tady...," nedokončí větu. Podívá se na svoje kamarády. Ti spí kousek vedle. Pak se obrátí zpět k sestře. "Není to sen?"

"To víš, že ne. Přišla jsem za tebou, chci ti něco ukázat."

Přichází k sestře a opatrně se jí dotkne prsty.

"To není možné," stále nemůže uvěřit tomu, co vidí.

"ale ano. Je tu jedno místo, kde se můžeme setkat s rodiči. To, co jsi doteď viděl, není skutečné. Byl to jenom přelud."

Petr zvážní. Přemýšlí, co tím myslí. Když už konečně něco začalo dávat smysl, tak se to najednou nemůže rozpadnout jako dům z karet.

"Jak že ten les, ty děti..."

"Nic z toho není pravda," přeruší ho rázně. "Tenhle svět není skutečný."

"A jak mám tedy vědět, že ty ano?" znejistí. Dívka se ihned přestane na Petra usmívat. Zdá se, že odhalil něco, co neměl.

"Já nejsem skutečná," odzbrojí ho. Člověk by čekal odpověď ve stylu nějaké přetvářky nebo lži, ale ne reakci jednoznačně potvrzující pochybnosti. "Ale naši rodiče jsou skuteční a mají o tebe strach." Děvče apeluje na Petra, ať ji poslechne. "Bojí se o tebe a chtějí, aby ses vrátil. Ukážu ti místo, kde se s nimi můžeš znovu setkat a vrátit se z tohohle zlého snu."

Přestože slyší tolik věcí, které ho vnitřně táhnou následovat svou sestru, pořád se nerozhodl.

"Snad nechceš, aby rodiče přišli i o tebe. Víš moc dobře, že to, co se stalo, není skutečnost. Jak by mohla být? Pojď se vrátit k otci a matce," naléhá na něj. Chvíli na sebe koukají a pak sestra natáhne k Petrovi ruku. Ten na okamžik zaváhá a pak se jí chytí...

(str. 53)