Konfršt Jan: Modlitba ve spirále života

Od roku 2017, v němž vyšla tehdy na CD poslední z Modliteb, které tak nezaměnitelně namluvil Alfred Strejček, jsem nosil v srdci přání vydat je i knižně.

Vyslyšeno bylo nyní, a to v rozšířené podobě o Modlitbu za člověka.

Modlitba je pro mne nikdy nekončícím niterným rozhovorem s Dárcem života, směřujícím k jedinému cíli: prožít život smysluplně.

Zanechat po sobě ještě ono sice cosi těžko definovatelné, avšak obohacující prostředí, v němž je nám umožněno žít.

Kniha nabízí čtenáři nezvyklý, ale přínosný pohled na modlitbu – fenomén prastarý jak lidstvo samo.

Považuji se za člověka hluboce věřícího, nikoli však v křesťanském slova smyslu. Věřím v Člověka a nevěřím slepě. Vím, že každý z nás je nositelem všeho potřebného, aby věděl, jakou cestou se životem vydat, aby v jeho  závěru mohl na sebe pohlédnout do zrcadla bez uzardění. I proto jsem přesvědčen, že podoba Modlitby, kterou v této knize nabízím, má místo v životě každého Člověka. Každého z nás a v každé době.

Jan Konfršt

Janovo ztišené pokleknutí před zázrakem zjeveného Boha i Člověka je naplněno vroucností i láskou k oběma. Otázky kladené srdcem pronikají nánosy formálního přístupu ke skrytému tajemství, ke kterému opravdu vede jen úzká stezka… Modlím se spolu s autorem.

Alfred Strejček

Ukázka:

Cesta proměny

Ježíše jsme vydali kříži.

Nebyla nám po chuti jeho slova, jimiž nás vyzýval k přehodnocení našeho postoje k víře. Odmítli jsme zamyslet se nad její podstatou jinak, objevným způsobem. Setrvali jsme i nadále v e způsobu myšlení založeném na tradici. Zdroj víry i nadále hledáme vně a ze svého nitra ji tak stále vytěsňujeme. Slepě jen opakujeme slova "věřím v..." a zapomínáme přitom na sebe. Dosud vítězí pohodlnost spočívající v neochotě žít jinak než zavedeným způsobem. Snažíme se ukonejšit, utvrdit se v přesvědčení, že Ježíš byl osobností natolik výjimečnou, že nemůže než zůstat i nadále jen nedostižným vzorem.

Ježíšův výrok o poznané pravdě a svobodě z ní plynoucí je všeobecně známý a často citovaný. Má proto i mnoho rozměrů. Jeden z nich, a možná ten nejpodstatnější, nám však dosud uniká.

Je jím skutečnost, že ve snaze konečně nalézt po staletí hledaný svatý grál a obejmout tak ve své náruči ono vznešené přehlížíme cosi zdánlivě obyčejného, všedního a přitom zcela zásadního.

Co když víře samotné dodnes přisuzujeme neexistující rozměr?

Co když jsme do dnešních dní Ježíši neporozuměli jen proto, že jednoduchost jeho výzvy k následování byla příliš vzdálená od očekávání vznešeného? Nebo snad právě proto?

Běh událostí zaznamenaný evangelisty až po dlouhých desetiletích dosvědčuje, že na možnost hledat Boha v sobě, ve své třinácté komnatě, uprostřed své hrudi, v SOBĚ, jsme ve skutečnosti připraveni nebyli.

Museli jsme Ježíše vydat kříži.

Projevil se jako příliš velký rebel. Proměnit víru skrze nás v živou vodu našich životů se mu nezdařilo. Odmítli jsme pít z poháru jím naplněného Pravdou. Nebyli a nejsme ani dodnes ochotni si uvědomit, že vlastně nemluvil o víře samotné, ale o našich vlastnostech. O přístupu každého z nás k sobě samému. O odpovědnosti za svůj život, o přístupu k Daru života. Bylo a dosud je nám milejší dále jen snít o spáse a obracet se o pomoc zvenčí...

(str. 127)