Horáková Anna Michaela: Cesta mým srdcem v proudu života

... Vesmír nám pomáhá zvládat vše, co je pro nás obtížné a těžké, každodenní komunikací mezi námi a neviditelným světem plným andělů a mistrů, kteří nám v každý okamžik našeho života posílají zprávy prostřednictvím pocitů, vizí, cítění, slov, setkání, vůní, tzv. náhod a vědění. Jen se zastavit, udělat si čas, a naučit se je vnímat.

Všechny tyto vjemy jsou velmi jemné a často je za nic nepovažujeme a nevšimeneme si jich. Zpočátku přicházejí tehdy, když jsme klidní, když se zastavíme ve svých životech a uděláme si čas na sebe samotné, v meditaci, při poslechu hudby, v chrámech. A časem, když na ně začneme být vnímaví, se objeví i při běžných činnostech denního života.

Pokud je nevnímáme a neslyšíme, nebo nechceme slyšet a jsou pro nás velmi důležité, přicházejí také jako důrazná upozornění (pokud je to nutné i v podobě nemoci, abychom se neřítili někam, kde by nám bylo ještě hůře a kde bychom sešli ze své cesty). Neznamená to však, že každá nemoc je upozorněním. Jsou také zkušeností podporující růst nás samotných.

Materiální svět nás však natolik pohltil, že si jich většinou bohužel opravdu nevšimneme, a když ano, tak je vyhodnotíme jako zcela nesmyslná, bezvýznamná, protože si je nedokážeme vysvětlit a mnohdy nemáme na sebe sama čas.

Často je odmítáme, protože máme strach z neznámého a také se nám stává, že jsme unaveni každodenními starostmi a povinnostmi natolik, že na tyto zprávy tzv. "nemáme". Když se nám podaří je zcela neodmítnout, tak je za určitou dobu odložíme, nebo na ně zapomeneme, protože nedávají hmatatelný a okamžitý výsledek. Je to velmi paradoxní, protože ve své podstatě toužíme být šťastni, chceme se radovat, milovat a být milováni, ale nechceme naslouchat sami sobě...

(str. 12)