Heyes Zacharias: Rituály - Cesta k sobě samému

Vždycky to tak bylo

Rituály jsou staré jako lidstvo samo. Zdá se, že odpovídají hluboce zakořeněné lidské potřebě. Dnes ale rituály mnoho lidí neoslovují - zejména ty křesťanské. Lidé nerozumějí jejich jazyku a mají pocit, že oni sami a jejich potřeby jsou jinde. Často se jich účastní jen proto, že to je jakási rodinná tradice. Nic jiného neznají, nejspíš ani nevědí, jak jinak by měli oslavit důležité události. Nebo na zachování tradice trvá starší generace. Uvažujeme-li o současných rituálech, musíme si nejprve ujasnit, co vlastně chápeme pod pojmem rituály, proč vznikly, co je jejich hlubším významem a jaký je vztah mezi tradicí a rituálem. Těmito otázkami se budeme zabývat v této kapitole.

Zastávky

Každý je zná, ty velké cedule, které ve městech a vesnicích hlásají: tady staví autobus. Už i děti vědí, že tady mohou nastoupit a autobus je doveze do cíle. Tam, kam se chtějí dostat. Do cíle ale autobus musí urazit kus cesty. Člověk se však může spolehnou na to, že tady, na tomto místě zastaví autobus, kterým potřebuje jet, aby se dostal tam, kam chce. Nastoupí a s důvěrou se nechá odvézt.

Právě takovými zastávkami na naší životní cestě mají být rituály. Vyzvednou nás na místě, na kterém stojíme. Takové, jací jsme, s náladou a v rozpoložení, jež odpovídají tomu, co právě prožíváme. Dá se říct, že v každém okamžiku svého života můžeme vstoupit do rituálu. Všechny pak mají společný cíl: dovést nás k nám samým...

(str. 14)