Dostal Jan: Kruh dvanácti ctností - Uspořádal Radomil Hradil

První trojice: úcta, rovnováha, vytrvalost

Začátkem cesty je úcta. Ale úcta k přírodě skoro vymizela ze světa. Naše civilizace totiž, počínajíc školní výchovou, soustavně v lidech umrtvuje zážitek této úcty. Vezměme školu. Cožpak má učitel v hodinách přírodopisu čas na to, aby se s třídou zamýšlel nad zázračností přírody? Učit se o přírodě znamená učit se popisovat a vyjmenovávat rostliny a zvířata, v nejlepším případě vypočítávat některá fakta jejich života - jaký dávají užitek, co se z nich vyrábí, kde zvířata žijí a čím se živí. Nic z toho nevzbuzuje úctu. - Vryla se mi v té souvislosti navždy do paměti vzpomínka na to, jak jsem dostal ve škole první pětku. Bylo mi deset let, chodil jsem do první třídy gymnázia. Profesor mě vyvolal k tabuli a dal mi otázku - tehdy se žákům důsledně vykalo: "Co víte o kočce domácí?" Z prázdninových pobytů jsem tehdy měl už mnoho vzpomínkových představ o kočkách: Jak se dovedou lísat, jak předou, když je hladíme, jak se hrbí, když mají zlost, jak dovedou bleskurychle seknout a škrábnout, jak ladně dovedou skákat, jak vylizují misku s mlékem nebo obírají rybí kosti, jak si hrají s klubíčkem nebo s chycenou myší. Ale nic z toho nešlo uplatnit jako odpověď, neboť úkolem bylo popsat tělo kočky tak, jak to stálo v učebnici. To jsem se nenaučil, a tak jsem byl odeslán s pětkou do lavice...

(str 38)