Dendysová Kateřina: Dědo, existují vodníci a čerti?

... Mile jsem se usmál a zdvořile pozdravil: "Dobrý den."

Místo odpovědi se ozval řev: "Kdo zase zapomněl zavřít bránu? Heršvecmazeckakabus. Zase nám sem někdo vlez!"

"Omlouvám se, vážení čerti. Zabloudil jsem v lese a ta díra ve skále mě přitáhla, vcucla a skutálel jsem se až sem."

"To známe! Každý chce zažít něco dobrodružného, prozkoumat vše nové a tajuplné a takhle to dopadá!"

"Jak to dopadá?"

"Lezou nám sem lidi."

Posbíral jsem všechny střípky své odvahy a pokračoval: "Vážení čerti, vždyť to přece vy lidi lákáte a svádíte je z dobré cesty, aby přišli k vám do pekla. To je asi vaše další finta. Nastražíte v lese díru ve skále a zvědavost k vám lidi sama přivede."

"To vidíš, holečku, moc jednoduše. Peklo má své zákony. Do pekla patří jen člověk zlý, darebný a prolhaný. Ten, kdo na světě škodí a ubližuje ostatním. Takhle by si sem mohl přijít kdejaký hejhulák a pěkně nám to tady zavařit. No pojď, podíváme se, jestli jsi tady správně. Stoupni si sem na váhu hříchů."

Ojoj, v duchu počítám všechny své hříchy: zlobil jsem se na babičku, když mě nutila nosit v zimě čepici, vztekal jsem se, když chtěla, abych v dešti chodil v pláštěnce... A stále mi naskakují další. Tak to jsem ztracený.

Vtom čert zahartusí: "To je málo! To je sotva na pekelnou rákosku." ...

(str. 15)