De Barbaro Natalia: Citlivá průvodkyně - cesta k sobě samé

... Dostala jsem krutou a smutnou lekci, že není vhodné "překvapovat". Dáš-li spontánně průchod své radosti, budou s tebou zacházet, jako bys byla vzduch. Tak takovou rovnici mi ukázal můj učitel matematiky. Naštěstí jsem doma, mezi svými kamarády a od jiných učitelů dostávala natolik jiné reakce, že toto sdělení nepřevážilo. "Jabadabadú!"

Ale i tak "překvapovat" - čti "být sama sebou" - vyžadovalo jisté náklady a stávalo se, že vzbuzovalo odpor. Celek kastrujících, zlehčujících hlasů a reakcí se sčítal, a tak ve mně vznikala a stále ještě ve mně bývá přítomná struktura Poslušné. Ona chce, abych byla hodná a milá a především se neodlišovala. "Miláčku, nemusíš," mluvím k ní dnes. "Vím, že pro mě chceš jenom dobro, ale dneska to od tebe nepotřebuju. Jsem dospělá a to pro tebe znamená, že můžeš z poslušnosti přejít k divokosti."

Překvapování vyžaduje praxi. Mým cvičištěm byl New York. Poprvé jsem tam byla jako šestnáctiletá, dost uražená, že mi nařídili jet-do-nějakýho-new-yorku, zatímco jsem byla právě zamilovaná do svého prvního kluka a zajímala mě jenom jeho společnost. Byla jsem příliš ponořená do propasti svého neštěstí, takže jsem si moc nevšímala, po jakém městě vláčím své uražené tělo. Ale nějaké zrníčko mi v srdci přece jen muselo vzklíčit, protože jsem se pak už jako dospělá žena rozhodla do New Yorku se vrátit, a to sama...

(str. 143)