d'Angeli Patricia: Psychoterapie - Jak vyléčit své vnitřní zranění ..

Kdo se chce stát psychoterapeutem, musí znát hlubiny ducha lidských bytostí, tedy nevědomí, a to nejen teoreticky, ale hlavně v praxi, protože vůči lidem, kteří trpí, nebudete předvádět své znalosti, budete jim muset konkrétně pomoci. Znalost nevědomí, studium mýtů a symboliky, která z nich vyvěrá, a zručnost v používání vhodných a jednoduchých terapeutických struktur, to jsou tři nejdůležitější body, na nichž by měl být založen psychoterapeutický přístup. O těchto tří základních bodech najdete na stránkách této knihy mnoho užitečných informací.

Ukázka:

Neseme sice zodpovědnost, ale není to naše vina

Tuto větu bychom se měli naučit nazpaměť a opakovat si ji dvacetkrát za den. Budeme-li zodpovědní za své činy, aniž bychom pociťovali vinu, dosáhneme toho, že budeme na sebe nahlížet a naslouchat si a budeme se brát, jací jsme ve skutečnosti. Bez zranění.

Budeme také schopni se dívat jinak na své rodiče. Vidět je ne jako mučitele, nýbrž jako děti, které se po celý život nedokázaly zbavit svého zranění. Děti, které byly obětí svých vlastních rodičů.

Můžeme jim odpustit jejich ničivý vliv?

V zájmu duševní pohody musí být odpověď ano.

Když jim to budeme mít celý život za zlé, budeme jen ztrácet energii při každé záporné vzpomínce. Musíme tuto negativní energii proměnit v něco, co je pro nás prospěšné.

Rozhodli-li jste se, že už nechcete ztrácet energii kvůli minulosti a starému žalu, musíte v první řadě odpustit rodičům. 

Kdo odpouští, bere život do svých rukou.

Odpustíte-li rodičům, přestanete cítit jejich záporný vliv a nebudete cítit povinnost reagovat na jejich záporné požadavky.

Zrušíte patologické spojení a vejdete do nového světa, v němž neexistují zranění.

Kdyby rodiče v sobě nenesli žádná zranění, neubližovali by nám.

Máte děti? Když se vám narodily, chtěli jste, aby v životě trpěly, nebo jste toužili učinit je šťastnými?

Předpokládám, že spíš to druhé. A přece všechny děti trpí nějakou formou zranění.

Můžete mít tohle všechno na mysli, když teď pomyslíte na své rodiče?

Představte si před sebou otce nebo matku a řekněte jim konečně všechno, co máte na srdci. Řekněte jim všechno, co jste se nikdy neodvážili jim říct nebo jste to nestihli, protože odešli příliš brzy. Představte si je bez zranění, tedy ideální, se všemi dobrými vlastnostmi, díky kterým mohou vyslechnout všechno, co jim chcete říci.

Rodiče zbaveni zranění nás dokážou vyslechnout a přijmout.

Je těžké snášet zranění v běžném životě, ale s dětmi je to ještě nepříjemnější, protože děti je vycítí okamžitě.

Každý z nás trpí hlavním zraněním a taky vedlejšími, ty nás usměrňují dobrým nebo špatným směrem v chování vůči sobě samým nebo vůči okolí.

Život je zařízen tak, že nás přitahují osoby, s nimiž se doplňujeme, jejichž zranění odpovídá našemu jako černá přitahuje bílou, jako znak jin a jang.

Kat a jeho oběť si vzájemně pomáhají. Je to pomoc morbidní, ale přece jen pomoc.

Jako nositelé zranění jsme tedy všichni zodpovědní a nelze z toho nikoho vinit a už určitě ne rodiče, kteří jednali na základě svých zranění.

Byla by to naše vina, kdybychom si byli vědomi zranění a schválně je používali, abychom někomu ublížili.

Za velice krutých podmínek by možná jistí jedinci mohli takto jednat, ale převažující většina lidí nese zranění nevědomě.

Lidé jsou tedy zodpovědní za svůj život, ale nejsou si vědomi, odkud pravení jejich rozhodnutí, kladná nebo záporná, jejich volba být katem nebo obětí pro sebe nebo pro své okolí.

Není to však ničí vina, protože volba není vědomá a všichni jsme vlastně oběťmi zranění...

(str. 54)