Casanova Petr: Cítit rozumem, myslet srdcem aneb Příběh karmy

Olej a voda

Život nás staví do těžkých situací. V těch nejtěžších se synchronizujeme se svým přirozeným prostředím. Zejména o samotě se dostáváme do souladu s vesmírem, přírodou, karmickými zákony. Náš cit ve shodě s nimi jedná od narození. Posouvá nás směrem, kterému často nerozumíme, ale zpětně mu často porozumíme. Pak začneme důvěřovat svému citu. A bude to racionální rozhodnutí.

Náš rozum se bude víc zabývat vesmírem, přírodou, karmickými zákony. Začne se víc dostávat do souladu s shody s nimi, tudíž i s vlastním citem. Rozum na rostoucí  úrovni rozvoje rozpozná, že cit nikdy nepotřeboval žádný racionální důvod pro to, aby žil v souladu s vesmírem, přírodou, karmickými zákony, protože on věděl, že jsme součástí vesmíru, přírody, karmických zákonů. Cit to má zažité odmalička, ale rozumem ho dlouho nedokážeme pochopit. 

Rozum a cit nejsou sourozenci, ale odlišné veličiny. Jsou jako olej a voda. Různí se například v tom, že cit můžeme zesilovat či zeslabovat, ale nemůžeme rozvíjet. Cit již máme odmalička rozvinutý. Vnímáme bolest, poznáváme lásku. S rozumem je to jiné. Můžeme ho rozvíjet, ale nemůžeme zesilovat nebo zeslabovat. To je jen jeden z důvodů, proč se rozum a cit tolik míjejí.

Cit po nás chce, abychom byli sví. To hlavně děti umějí bezvadně. Jdou bez rozpaků cestou, jež je ve shodě s jejich přirozeností a touhami. Zároveň se ale potýkají s vlastním nevěděním, zlem. Děti dovedou být hodně kruté jak k druhým, tak sami k sobě.

Čím starší (domněle zkušenější a rozumnější) jsme, tím víc vnímáme za správné to, co je ve shodě jen s naším rozumem. Nezdá se jako paradox, že opomíjíme city. Pohrdáme jimi. Snažíme se je umlčet, protože jim nerozumíme a někdy se jich i bojíme. Domníváme se, že nám komplikují život...

(str. 53)