Casanova Petr: 100 nejkratších cest k tobě aneb Příběh duše

Smítko v oku

"Chtěl jsem se zabít," překvapil mě.

Prožíval psychické vypětí a někdo mu poradil, aby sedl do auta, že si na dálnici vyvětrá hlavu. Právě za volantem ho přepadl pocit, že jeho situace je nezvladatelná a lepší bude ukončit život. Byl to jeden chvilkový pocit, a už tu nemusel být. S blížícím se betonovým sloupem dálničního přemostění, jak mu namlouval ten pocit, měl ideální příležitost. 

Neudělal to. V poslední chvíli jednu myšlenku vyměnil za druhou. Smrt za život. Touhu peklo v sobě porazit, ne mu podlehnout.

"Proč jsem měl ten zoufalý okamžik zažít?" ptal se mě. "Proč nás mysl staví na okraj vlastní zkázy, když na každý problém, který vyrobí, musí v téže hlavě existovat řešení? Proč jsou chvíle, kdy si nedokážeme odpustit to že jsme lidé?"

"Konečně!" zvolala radostí. Konečně totiž potkala protějšek, který se zdál být její spřízněnou duší. Veškeré city, naděje, energii, uspořené za ty roky, do něj vložila. A pak...

Zjistila, jak moc jí lže.

Tolik let čekala. Tolik snila. Tolik teď trpěla. Proto pořád tolik doufala. 

Nechtěla ho opustit. Přece ho milovala. A chtěla věřit každému jeho slibu, že se změní. Měla to, čemu říkám syndrom hladových srdcí. Všechna srdce sní i lež, když jsou delší dobu hladová.

"Proč mě bolí přítomnost, když jsem s ním? Proč mě bolí i představa budoucnosti bez něj? Proč mám pocit, že mu nemám věřit, ale zároveň se bojím, že pak už nebudu věřit nikdy nikomu? Proč mám strach vlastně ze všeho - z toho, co příště bude schopen udělat on... z toho, co pak v reakci budu schopna udělat já..., i z toho, čeho schopna nikdy nebudu? Proč se bojím toho, co je, co bude, i toho, co možná nikdy nebude? Proč se bojím toho, co znám, ale i neznáma?" chrlila své otázky... "Proč se nám to děje?" ... Tato kniha je odpovědí.

(str. 8)