Čagánek Michal: Šéf, který si dal padáka aneb Den k dobru

ŠÉF, KTERÝ SI DAL PADÁKA aneb DEN K DOBRU Nový román, který vám nepřinese nic nového. Zato vám připomene všechno to staré, důvěrně známé, co jsme všichni milovali v dětství a mládí a co se postupem času vytratilo pod nánosem každodenních povinností. Nový román Michala Čagánka, nazývaného český Paolo Coelho, zkoumá na příkladech úspěšného podnikatele, slavného herce, fotbalisty, začínající modelky, tajného agenta s povolením být šťastný, studenta architektury a svobodné matky, co je v životě skutečně důležité. Nemusíte si dávat padáka, jako hlavní hrdina knihy, abyste v životě znovu zažívali štěstí. Úplně stačí, když dáte padáka starým neužitečným myšlenkám a otevřete se novým možnostem života. Román Šéf, který si dal padáka vám napoví, jak na to.

Ukázka: 

Místo konce přišel nový začátek. Mohla jsem si vybrat utápět se ve smutku, nebo se chopit příležitosti a žít. Vybrala jsem si druhou možnost. Karel byl ke mně neskutečně pozorný. Každé mé přání bylo předem splněné.

Netrvalo dlouho a bydleli jsme společně. Tedy, ne úplně společně. Nabídl mi byt ve svém obřím domě sahajícím až do nebe.

Přišlo mi romantické bydlet každý zvlášť, jenom pár metrů od sebe. Moci se kdykoliv vidět, a přece si uchovat své soukromí.

Pomalu jsem se přestávala bát. Já, která jsem odmala trpěla strachem z výšek, jsem bydlela ve dvanáctém poschodí, oddělená od okolního prostoru jenom tenkými skleněnými panely, a nebála jsem se. K dispozici jsem měla soukromý bazén, fitness, saunu, osobní trenérku, masérku, asistentku plnící všechna má přání.

Stačilo zavolat na recepci a za chvíli jsem měla na stole jakékoliv myslitelné jídlo. Dokonce i škubánky s mákem nebo lívance s povidly! V žádném z obchodů zabírajících nejnižší dvě patra budovy jsem nemusela platit.

Všichni se na mě usmívali.

Každé ráno jsem sjela výtahem dolů do kavárny na cappuccino se skořicí a něco malého k snídani. Krátce jsem se prošla po přilehlém parku. Když jsem se vrátila zpět do bytu, postel byla čerstvě povlečená. V lednici byl doplněný pomerančový džus a mléko. Nikde ani smítko.

Tenhle svět se mi líbil. Dokonale bezpečný, čistý, plný barev a vůní. Tady mi nikdo neublíží.

Smutek si mě našel sotva po pár týdnech. Skleněné panely už nebyly tak pevné a já jsem se k oknům raději přestala přibližovat úplně.

V celém bytě nebyla jediná živá rostlina.

Všechny vůně byly umělé. Ani jedno okno nešlo otevřít.

Zvukotěsné panely nepropustily šumění větru, ani zpěv ptáků.

V celé budově bylo plno kamer.

Nápadně často jsem potkávala Karlovy bodyguardy.

V bytě úplně chyběl sporák nebo trouba a já jsem přitom vždy tak ráda vařila!

O úklid se starala firma.

Bylo mi čím dál tím víc trapné nechávat někoho cizího uklízet svůj vlastní svinčík.

Tak jsem vždycky před plánovaným úklidem celý byt pečlivě vycídila. Jenom pavouka v roku místnosti jsem nechala.

Ne proto, že jsem se ho trochu bála, ale proto, že to byl jediný živý společník, který se mnou beze slova zůstával...