Bach Richard: Most přes navždy (pův. překl. Stanislavy Vitoňové)

... "Dneškem krásné pohledy končí," řekl budoucí Richard. "Na toto setkání také zapomeneš. Musíš se učit svou vlastní cestou, ať je to pro tvé dobro, nebo ne."

Vzhlédla k němu. "Ať už tě to obohatí nebo ochudí."

Věnoval jí záblesk úsměvu. "Stále spolu, dokud nás smrt ještě víc nesblíží." Svými slovy si ze mě jemně utahovali a já jsem k nim cítil lásku.

Pak se ke mně otočil a řekl: "Náš čas se naklonil. Dostal jsi odpověď, ale zase ji zapomeneš. Proleť se letadlem, jestli chceš. My musíme běžet zpátky do země probuzení, do roku tak vzdáleného od tvého, tak blízkého tvému. Já mám teď rozepsanou novou knihu, a jestli budu mít štěstí, zachytím se při probuzení našeho snu a vložím ho na papír."

Zdvihl svou ruku pomalým pohybem směrem k jejímu obličeji, jako by se jí chtěl dotknout, a zmizel.

Žena si povzdychla, byla smutná, že čas vypršel. "Už je vzhůru a já se za minutu probudím také."

Vznesla se na krok ode mě a k mému úžasu mě něžně políbila.

"Nebudeš to mít lehké, chudáčku Richarde," řekla. "Ani ona to nebude mít lehké, ta Leslie, kterou jsem byla. Nastanou těžké časy! Ale neboj se. Jestli chceš kouzlo, zbav se svého brnění. Kouzlo je o tolik silnější než ocel!"

...

(str. 165)