Yongey Mingyur Rinpočhe: Umíráme každý den

Bližší informace

... Znal jsem tu nauku. Věřil jsem jí. Na mnoha úrovních jsem si ji prakticky ověřil. Ale rozdíl mezi tím, že jsem se nikdy neocitl o samotě, a tím, že jsem teď byl najednou zcela sám, mě přivedl do překvapivě nepříjemného rozpoložení. Začal jsem být bázlivý a nervózní v míře, jakou jsem nezažil už léta. V takové chvíli se jakékoli iluze, že pevně stojíte na nádražním nástupišti nebo čemkoli jiném, co se zdá spolehlivé a pevné, rozplynou jako dým. Co s tím? Využít tuhle neočekávanou příležitost a prozkoumat nové mentální území, neohraničený prostor, který tu ovšem ve skutečnosti existuje stále? Obvykle se snažíme co nejrychleji se vyškrábat zpátky do bezpečí předepsaných mentálních či fyzických omezení, ohraničujících náš známý svět.

Nádraží v Gaji mi poskytlo intenzivní příležitost proklouznout mezerou způsobenou tím, jak jsem byl vyveden z míry, a naplno zažít já v jeho nezměrnosti - zkoumat realitu v situaci, kdy je ulpívající já rozbito šokem, a ještě se mu nepodařilo dát se zase zpátky dohromady. Už hodinu před šokem na nádraží v Gaji jsem pořádně otřásl svou konceptuální myslí, když jsem se po špičkách kradl po schodech ze svého domu, vyhnul jsem se pozornosti strážců objektu a vyklouzl jsem ven branou Tergaru. V té době jsem byl ještě schopen rozpoznávat stav mysli zbavené předsudků. Umožnilo to zářivým a vědomým kvalitám nahé mysli zavládnout v mém nitru, což přispělo k tomu, že jsem klášter opouštěl v povznesené náladě. Pak jsem uklouzl v bahně .... nepřijel mi taxík ... a ... záblesk prázdnoty se rozplynul jako blednoucí duha.

Nedokázal jsem využít mezeru. Nepřiměl jsem se ke spočinutí v nezměrném prostoru, a místo toho jsem se snažil co nejrychleji znovu dosáhnout svého pocitu já. To znamená, že jsem se v tu chvíli snažil co nejrychleji obnovit svou představu o Mingyur Rinpočhem...

(str. 115)

Zboží zařazeno v kategoriích