Vácha Marek: Nevyžádané rady mládeži

Lidé jsou mrtví, a čím jsou starší, tím jsou mrtvější. Čtu v jejich očích a čtu v nich seriály, čtu v nich zábavu, odpočinek, relax, oddych, křížovky, Růžovku, krimi, čtu v nich jako v zrcadle zprávy z Blesku, zprávy o našich celebritách, zprávy kdo s kým randí, kdo se s kým rozešel, kdo co natáčí, jak komu pejsek změnil život, kdo spáchal sebevraždu, kdo má infarkt, kdo je na červeném koberci, kdo zhubl, kdo přibral, kdo má jaká prsa, kdo kam chodí a co snídá, kdo se léčí na protialkoholním, kdo cvičí, jak na koláče a co se zvěřinou. Na co se díváme nám mění tvář. Myšlenky nám vytesávají vrásky. Co vidíme, co čteme, filmy a časopisy a knihy a rozmluvy s blízkými, nám modelují jak jemný, ale naprosto neúprosný sochař rysy tváře, všechno tam je, každý tah z cigarety a každá sklenička alkoholu, každý rozhovor, užitečný i neužitečný, všechno. Čas promarněný, čas nepromarněný, čas je sochař a naše tvář je hustě popsaným deníkem, kde jsou všechny filmy, všechny knihy, všechny barevné časopisy, všechny myšlenky a všechny rozhovory. Úzko mi je z mrtvých lidí. Jsme lidé žijící sotva na pár procent. Když kopretina umí být dokonale kopretinou, a není ničím než kopretinou, když vlk je zcela a do posledního vlčího pohybu vlkem, proč se nám nedaří být zcela člověkem, naplnit svoje lidství do poslední chvíle a posledního milimetru, být člověkem, kterým mám být, využít čas?