Svátková Kounic. Vlastina: Prostor pro duši

Sebehodnota

• To, co milujeme, by nemohlo být bez toho, co nám vadí.
• To, co máme rádi, jde ruku v ruce s tím, co nás irituje.
• To, co potřebujeme, je zároveň něco, bez čeho se obejdeme.
• To, co skrýváme, je nejvíc vidět.
• To, co nás nejvíc rozčiluje, je to, s čím jsme se nesmířili sami u sebe.
• To, co vidíme, když je světlo, je zároveň tma naší duše: šmouha, flek, špína, prach, vzpomínka, jizva, bolest, strach, stopa.
• Je tam a vždy bude.
• Bude, i když už nebudeme my.

Prý jsou muži z Marsu a ženy z Venuše. Aneb není žádná šance, jak jeden druhého pochopit, protože muži mají v hlavě šuplíky a ženy chaos. Takže k sobě vůbec nepasují.

Přesto všechno jsme se jeden pro druhého rozhodli.

Přesně pro toho, kdo nás naučí neutíkat z boje, i když nás k tomu provokuje.

Pro toho, kdo nás naučí najít si vlastní sebehodnotu v tom, že nás neustále shazuje.

Pro toho, kdo nám pomůže nalézt hluboce ukrytou sílu, postavit se na vlastní nohy a říct dost, tím, že nás neustále tlačí do kouta.

Pro toho, kdo nám nastaví zrcadlo přesně na ta místa, na která se nechceme koukat. 

Pro toho, kdo nás naučí odpouštět a přijímat to, co jsem si mysleli, že se nedá nikdy odpustit a přijmout.

Když si občas rekapituluje všechny ty svoje mimozemšťany, které jsem si v tomto životě vybrala, říkám si: jeden lepší než druhý.

Ten agresivní mě naučil, že násilí se musí zastavit a netolerovat.

Ten ženatý, který tvrdil, že není ženatý, mi ukázal, že není možné stát na dvou planetách, protože planety oscilují a natrhnou mu koule.

Ten bohatý mě naučil, jak být nezávislou a umět si vydělat vlastní peníze.

Ten nesebevědomý, co neustále poukazoval na mé nedostatky a plival mi do obličeje, mě naučil radovat se z maličkostí a umění odejít, i když mě přesvědčoval, že bez něj nepřežiju.

A ten, který mi neustále lhal a neuměl se otevřít lásce, mě naučil, že bez lásky nemůžu žít a že raději budu sama než s někým, koho o ni neustále musím prosit...

(str. 57)