Správcová Božena: Dárek

Mauglí byl zvědav, kam tím metrem dojedou. Pomalu se blížili na konec, když se před nimi otevřel prostor. Mauglí čekal ledacos, ale tohle ne: Tak obří hrobku neviděl ani ve snu!

Z její rozlehlosti se Mauglímu zatočila hlava. Postávali tu i jiní lidé, ale vůbec se nedivili - už to asi znali. Než se Mauglí stačil zamyslet, k čemu je to dobré, zvedl se děsný vítr, skoro uragán.

Bylo to jak v nějakém šíleném filmu nebo v pohádce z pohádkové knížky - teď by se hodilo, kdyby v hmoždíři přiletěla Jaga a odrážela se tloukem. Ale stalo se něco ještě mnohem šílenějšího:

Do hrobky přijel vlak!

Vlak Mauglí znal, ale tady by ho fakt nečekal.

Ovšem Jirka a ostatní lidé se tvářili, že je to úplně normální, tak na sobě nedal nic znát.

Vlak otevřel spoustu dveří a Jirka s Mauglím do jedněch nastoupili.

Vlak byl celkem normální vlak - i když byl uvnitř uspořádaný spíš jako tramvaj. Z oken nebylo vidět vůbec nic, všechno bylo rozmazané tou rychlostí. Ale když vlak zastavil, objevily se na stěnách kameny jako normálně.

Teprve teď Mauglí pochopil celou tu hrůzu: Vlak do hrobky nepřijel, protože on z ní ani nikdy nevyjížděl!

Ta hrobka je totiž tak obrovská, že v ní musí jezdit vlak!

"Tady bydlíš?" zeptal se Jirky opatrně.

"Co?" nepochopil Jirka.

"Já bydlel taky v hrobce, ale ta byla úplně malinká." A útulná, chtělo se mu dodat, ale obával se, že by tím Jirku mohl urazit. "Tohle ... je teda.... tvoje..." Mauglímu se nedostávalo slov a Jirka se začal smát...

(str. 111)