Raiten-D'Antonio Toni: Principy králíčka Sameťáčka - Cesta ke svobodě

Do pokojíčku přicházeli cizí lidé a pak zase odcházeli a celou noc tam hořelo světlo a králíček Sameťáček celou tu dobu ležel vedle chlapce, schovaný pod dekou. Ze strachu, aby ho někdo nenašel a neodnesl, se ani nehýbal, protože věděl, že chlapec ho potřebuje.

Protože transformace se děje postupně, vykazuje králíček Sameťáček znaky opravdovosti už dlouho před tím, že si toho sám všimne nebo než někdo jiný prohlásí, že překročil nějaký práh. Je to jasné každému čtenáři, když chlapec těžce onemocní, což je v celém příběhu největší krize. I když ho to pálí, králíčkovi jde jenom o chlapce. Nezištně se rozdává, i když to pro něj je nepohodlné, neboť jeho jemně vyladěný smysl pro empatii mu říká, že tu hraje důležitou roli.

Tento typ štědrosti neznamená rozdávání dárkových krabiček převázaných mašlí. Je to výraz dobré vůle, kdy stojíme při lidech v okamžicích, kdy nás nejvíc potřebují, a ne když se to hodí nám. A podporujeme je i ve snaze stát se autentickými a opravdovými.

To se dá dělat dvěma způsoby. První je ten, že stojíme při lidech, které máme a které máme rádi, pokaždé, když jdou za nějakým cílem, nebo se snaží naplnit své naděje a sny. Nemluvím jenom o slovní podpoře. Když vám někdo řekne, že se chce přihlásit na vysokou školu, ale není mu docela jasné, jak by se tam mohl dostat, můžete mu předat to, co o vyšším vzdělání víte vy, nebo s ním dokonce jít do knihovny a pomoci mu zjistit bližší informace. To je opravdová štědrost, která vyžaduje, abyste dali něco ze sebe samých.

Druhý typ štědrosti - síla, která nás pobízí k dodávání odvahy druhým - je všeobecnější. Povolává nás, abychom se všemi možnými způsoby snažili změnit svět, který obýváme, a učinili ho lidštějším a tolerantnějším k lidem s odlišnými potřebami a schopnostmi...

(str. 129)