Rabten Geše: Mysl a její funkce

Pýcha je "nesdílený zmyslivznor, který na základě některého ze dvou náhledů zanikavých shluků - toho, jenž drží já, nebo držícího moje - vyvolává domýšlivost či lnutí k představě vlastního povýšenectví". Pýcha znemožňuje dosažení ctnostných Seznání a jejím projevem je neuctivost a přezíravost vůči ostatním. Je to neduh, který nás zatahuje do bolestných a nežádoucích situací.

Základem pýchy je náhled zanikavých shluků, tj. pomýlené myšlenkové znání, jež předmítá skupenství těla nebo mysli, která tvoří vlastní osobu, a vnímá či uchopuje je jako svéstojné já nebo moje. Tato fundamentálně chybná představa pak mívá za následek pocit vlastní důležitosti a zhlížení se v sobě samém, a člověku tanou na mysli myšlenky jako: "Safra, safra, že mi to ale myslí! Tak inteligentního (hezkého, silného, dobrého, schopného, movitého atd. atd., doplň podle sebe) člověka, jako jsem já, jen tak nenajdeš!" Takové smýšlení vede k nafouknuté představě o vlastním já, k aroganci, ješitnosti a přesvědčení, že jsem něco lepšího než ostatní; není to však nic jiného než bublina, myšlenková přimítka a konstrukce, která nemá se skutečným stavem věcí pranic společného. Člověk opojený sám sebou mívá sklon vytvářet kolem sebe napjatou a nepřející, nepřátelskou atmosféru: pod vlivem pýchy si totiž nemůže pomoci, aby nezáviděl těm, kdo jsou na tom tak či onak lépe než on sám, jeho hrdopyšství ho má k řevnivosti k sobě rovným a k tomu, že přehlíží a ponižuje ty, kteří se mu jeví jako podřadní či méněcenní. Při naplňování světských cílů bývá sebestřednost často mocným motorem lidských snah, a proto se některým popletencům může pýcha jevit jako cosi potřebného a užitečného, ale z hlediska Dharmy, tj. z hlediska toho, jak se věci mají, jaký užitek nebo škodu přinášejí doopravdy, je pýcha jen a pouze překážka znemožňující cestu vpřed. Tibetské přísloví praví: "Voda ctnostných kvalit se na kouli pýchy neudrží." Dokud se člověk nezbaví této přemrštěné představy o své vlastní osobě, bude odsouzen k věčnému hlupství (jakkoli sám může být přesvědčen o opaku), neboť v zaslepení nadutostí ho ani nenapadne, aby uctivě a otevřenou myslí naslouchal druhým a učil se od nich. Opak pýchy, uctivá pokora, postoj, s nímž člověk sám sebe druhým podřazuje a vyšší a důležitější pozici přenechává všem ostatním, otevírá dokořán brány všech ctností a všeho poznání a právě jeho zásluhou se uvolní cesta vedoucí ke všem úžasným realizacím. Podle příčin rozeznáváme sedm druhů pýchy: ...

(str. 191)