Nelles Wilfried: Vše je VĚDOMÍ je vše

Můžeme vidět a rozpoznat jen to, co se ukazuje (vyvstává) - vše ostatní je pouhá myšlenka, je to "ne-skutečné".

To, co se ukazuje, je nekonečné - nekonečně široké, nekonečně mnohotvárné a nekonečně hluboké.

Wilfried Nelles v této knie aplikuje svůj přístup nejen na náš osobní život, ale představuje i důsledky vývoje vědomí pro lidstvo jako celek. Dotýká se tak řady aktuálních témat a poukazuje na nezadržitelnost zásadních změn.

Kombinace žánrů, kterou pro tuto knihu zvolil (eseje, rozhovory, úryvky z terapií, aforismy, básně...), skvěle odkrývá onu možnost (a nezbytnost) porozumět vnitřnímu kontextu či souvislostem života z různých perspektiv - abychom mohli ve vnitřní pravdě říci Ano životu i sobě samým tak, jak jsme.

Dospělá láska je láskou k realitě

(z přednášky na Festivalu filozofie dne 6. 9. 2015 v Berlíně

Mluvit na toto téma je pro mne velkou výzvou. Od chvíle, kdy jsem dostal tuto nabídku, tak se jí zevrubně zabývám, dalo by se říct, že jsem tímto tématem "otěhotněl". A jak se sluší a patří v každém správném těhotenství, nedělal jsem nic, jen jsem v sobě toto téma nechal růst a jsem nyní sám zvědavý, jak dopadne porod. Pozvánku jsem dostal přesně před devíti měsíci. Někteří z vás jsou možná napjatí, o čem tady budu mluvit a můžete mi věřit, že já sám jsem napjatý neméně.

Mluvím zde sice o něčem, o čem mluvívám poměrně často, a sice o rozvoji našeho vědomí. Ale v tak úzké souvislosti s láskou je to přeci jenom něco jiného a pro mne zcela jedinečného. Jsem narozený ve znamení Vah. O Váhách se říká, že máme silnou potřebu harmonie. Moje potřeba pro harmonii se projevuje tak, že nemohu vystát žádnou harmonii, ve které ucítím náznak něčeho umělého nebo falešného. To pak musím podniknout cokoliv, abych tuto harmonii zničil. Připravte se tedy na to, že se to stane i dnes. Myslím si totiž, že u tématu "lásky" si až příliš často hrajeme s harmonií a často jen následujeme představy o tom, jakou bychom ji nejraději měl, jaká by měla být, namísto toho abychom se podívali na to, jaká ve skutečnosti je.

Čím častěji se tím zabývám a čím déle žiji, o to mi je jasnější, že láska je především utrpením, alespoň po tu dobu, když se jí necháváme zcela pohltit. Vysvětlím to na jednom jednoduchém příkladu: Zatímco přítomná kapela tu ještě před chvílí pro naladění obecenstva krásně hrála, díval jsem se z okna ven, ven do tohoto nádherného, jasného odpoledne. Když se opravdu ponořím do toho, co vidím, stromy, to světlo, pokud se tím opravdu nechám zcela pohltit, je to pro mne až skoro bolestný zážitek. Ve chvíli, kdy tuto hloubku a krás přírody pustím do svého srdce, není to jen jako jemné a citlivé pohlazení, bolí to téměř fyzicky, minimálně já to tak cítím. Lásku zažiji jenom tehdy, když se nebudu této bolesti protivit, ale nechám ji a sebe působit.

Když si pak uvědomím, jak to v přírodě skutečně chodí, že vše existující vděčí za svou existenci tomu, co zde bylo dříve a co bylo zničeno, že ta krása je také dílem zkázy - pokud si připustím toto poznání, pak je daný zážitek ještě o mnoho bolestivější. Pokud se mi ale podaří zůstat otevřený a přijmout do svého srdce i tuto bolest, pocítím sílu, která nemá vůbec nic společného s mými a našimi představami o lásce. Je to síla, která mé srdce doširoka otevírá a ze "mě samého" se ve stejné chvíli stává někdo malinkatý a nedůležitý. Teprve v takové chvíli, přinejmenším to tak vnímám já, začínáme alespoň částečně vnímat, co je to pravá láska. Pravá láska není nic osobního, je to síla, které jsme vystaveni. Tato síla nemá ni c společného s dobrým a špatným, s hezkým a škaredým, pojí se pouze s bytím, takovým jaké je...

(str. 142)