Maurois André: Vážič duší

Bližší informace

... Když jsem vstoupil do jeho pokoje, nebyl tam. Vzal jsem si jednu knihu a sedl si do klubovky. Potom, jelikož James stále nepřicházel, roztáhl jsem záclonu, která ukrývala "duchy". Doufal jsem, že James už všechny osvobodil, a měl jsem v úmyslu, pokud to dosud neudělal, požádat ho o svolení, abych toto propuštění na svobodu směl před svým odjezdem provést sám. "Tady ta lebka, pane, ta patřila Yorickovi ..." ozval se za mnou vesele Jamesův hlas. Otočil jsem se a byl jsem překvapen, když jsem uviděl, jak doktorova tvář byla změněna. Ještě nikdy jsem neviděl lidskou bytost, která se takto změnila za několik dní! Rysy Jamesovy tváře, obvykle křečovitě stažené, měly klidné a vyrovnané vzezření, Jamesův úsměv už nebyl sarkastický, ale uvolněný.

"Co se vám stalo, Jamesi?"

"Co se mi stalo? Mně? Nic! Proč?"

"Vypadáte tak šťastně!"

"Á? To je vidět? ... To skutečně jsem a ukážu vám, proč ... Milý příteli, položte tu kouli, kterou máte v ruce a kterou si tak zachmuřeně prohlížíte, na krb ... Výborně! ... A teď mi pomozte vytáhnout z tohoto koutů můj aparát ... Děkuju Vám! ... Trochu víc doleva! ... Mohl byste zhasnout?"

Otočil jsem vypínačem a mimoděk jsem vykřikl: na krbu se rozzářila neuvěřitelně jasně světelná koule! Bylo docela možné přirovnat ji k měsíci v úplňku, jaký září na dokonale čistém nebi v Řecku nebo v Orientu ... V hlubinách této třpytící se koule pohybovaly se ještě třpytivější proudy a točila se mlhovina tekutého planoucího diamantu!

(str. 93)

Zboží zařazeno v kategoriích