Lohse Timm H.: Krátký rozhovor v pastoraci a poradenství

Slova. která vysilatel sdělení zvolí se záměrem sdělit něco příjemci, jsou jen hlásky a písmena v určité sestavě a význam nabývají až skrze společensko-kulturní tradici a konsenzus o této kombinaci písmen...

Řeč těla může a má přispět k tomu, že je verbální sdělení srozumitelnější: rozzářený obličej (mimika), široce rozevřené paže (gestika) či veselé poskakování (pantomimika) zesilují sdělení "mám radost!" a usnadňují mi pochopit, jak je ten člověk nevázaně veselý...

Hlas patří k člověku neodmyslitelně, stejně jako schopnost hlas zvýšit nebo snížit, hovořit nahlas nebo potichu, hovořit chvějícím se hlasem nebo hulákat, hovořit jemně nebo tvrdě, s určitostí nebo nezřetelně...

Čím větší je kongruence verbálního, nonverbálního a paraverbálního výrazu, tím větší je pravděpodobnost, že nedojde k nedorozumění: rozzářit se, rozpřáhnout ruce, poskočit si a mít jasný hlas, to pokrývá sdělení "mám radost!". Pokud se mezi těmito modalitami vyskytnou diskongruence, vyžadují vysvětlení nebo provokují různé výklady. Pokud mi člověk tichým hlasem, s pohledem směřujícím k zemi a se svěšenými rameny řekne, "mám radost", není něco v pořádku. Jeho sdělení nedokážu jednoznačně dekódovat, protože řeč těla je v rozporu s verbálním vyjádřením...Zní to komplikovaněji, než to ve skutečnosti je. Člověk hledající radu nejprve "vyšle" sdělení, které je většinou neúplné. Pokud se mu rádce začne věnovat, a to do-slova, čili věnuje se i slovům, která člověk hledající radu používá, a řečí, která je jemu vlastní, se vyptává na to, co schází, jsou už oba na cestě k tomu, aby si lépe porozuměli a zabránili zbytečnému neporozumění...

(str. 65)