Lípa Jan: Učení Fráni Drtikola - Všemocná hadí síla

Čas běží, podmínky se mění, nečekejte na nic, začněte teď - nikdo to za vás neudělá. Pomíjející jsou všechny složky, proto horlivě usilujte!Úsilí - cesta a cíl

Všechno složené podléhá rozkladu, a proto horlivě usilujte! (Buddha)

Patriarcha českého a slovenského buddhismu, Fráňa Drtikol, kladl svým žákům na srdce význam tří vlastností nezbytných nejen pro dosažení cíle, ali i pro duchovní cestu jako takovou: k buddhismu je zapotřebí velká trpělivost, velká vytrvalost a velká odvaha. Kdo nemá tyto tři ctnosti, ať toho raději nechá.

Úsilí samo o sobě, vytrvalé, pravidelné a nepřerušené, je pro cestu naprosto podstatné. A to dokonce úsilí v jakékoli jeho formě, v jakékoli podobě, i přesto, že výběr samotné praxe je nadmíru důležitý. Jako by však zas až tak moc nezáleželo na předmětu ani způsobu úsilí, ale na úsilí samotném, které za určitých, jasně vymezených podmínek samo vede k vysvobozujícímu klidu či lépe přímo ke Klidu vysvobození...

A jaké že to jsou podmínky? Právě ony vlastnosti, které tolikrát zdůrazňoval Fráňa Drtikol: Velká trpělivost, velká vytrvalost a velká odvaha! Nic víc, nic míň. Ano, možná je na místě říci spíše nic míň, neboť toto předpokládá systematickou, dlouhodobou a nepřerušovanou práci na sobě samém a na hledání a nalézání patřičných "podmínek". Na práci na svém lidství a jeho kvalitě, na pátrání po jeho původu, nepodmíněné podstatě. A možná je toto další určující prvek našeho úsilí - jeho zaměření - zaměření k dokonalosti - k dokonalosti lidství, ke svobodě.

Úsilí namířené do nekonečna, absolutna časem ztrácí určité rozlišující vlivy vytvářené neustálenou, roztěkanou myslí a přechází, či může přejít ve slastný klid. A to dokonce, aniž bychom při něm v jeho průběhu, v průběhu let a desetiletí, která je nutné trpělivě vytrvat, dosahovali jakýchkoli byť i jen dílčích (a jak zkušenost ukazuje - domnělých) výsledků.

Časem, či lépe řečeno věkem (nebo věky) dochází k přepálení lidské bytosti, osobnosti tímto úsilím, a tím i k její změně. Jako změna to ovšem může pouze vypadat, a pouze zevně, ale prakticky ani k žádné nedochází. Bytost sama o sobě již čistá (prázdná, bez podmínek, bez trvalé "podstaty") je, ale potřebuje celé věky na to, aby to nezvratně a neomylně poznala. Vysvobození se tak odehrává na úrovni mysli, což je ovšem naprosto logické vzhledem ke "stupňům" poznání, jež lidstvo během věků vysledoval a které dodnes ovlivňuje samotné základy psychologie a věd jí podobných. Při postupném dozrávání bytosti se s jejím rozvíjením, duchovním vývojem a rozvojem vnímání bytosti propracováváme třemi sférami: materiální, sociální (a psychickou), až k duchovní. To také přibližně odpovídá třem tělům z theosofie (tělo fyzické, duše, duch). Zjemňování vnímavosti bytosti, rozšiřování jejích počitků s transformací osobnosti a mysli samotné, při které navždy odumírá duševní složka (uklidňováním, utišováním mysli a přerušováním myšlenkového toku), by však nemělo vést k omezování života člověka (k tupé askezi), ani k rozdělení hmotného od duchovního, ale právě naopak k jejich sjednocení, a tím i k celistvějšímu, plnějšímu a hodnotnějšímu životu, k životu skutečného a celého člověka, k epochálnímu a přitom prostému lidství v jeho opravdové podobě. Lidská paměť (jako jedna z funkcí mysli) funguje tak, že nejprve zapomínáme to špatné, zlé a nepříjemné, zůstává nám pak v ní hlavně to dobré a špatné zážitky ve vzpomínkách časem blednou a ztrácejí negativní kvality. A snad právě i to napomáhá transformaci bytosti do její původní nekonečně čisté, či lépe řečeno bezpodstatné, prázdné "podoby". Do šťastného klidu a míru, do pravého soucítění.

(str. 41)