Kuschner Harold S.: Když všechno, co jste kdy chtěli, pořád nestačí

Bližší informace

Peklo nejsou "ti druzí". Peklo je, když někdo tak usilovně pracuje na dosažení úspěchu, že to naruší jeho vztahy s druhými lidmi, takže se je pak naučí chápat jen z hlediska toho, co pro něj mohou udělat. Myslím na Fausta, který zaprodal svou duši za neomezenou moc na tomto světě a který bl ve své neomezené moci tak osamělý. Pro něj je peklem jeho osamocenost, kdy sice měl všechno, ale věděl, že to přesto nestačí. (není to snad tak, že všichni děláme takovéto smlouvy s ďáblem, kdy dostaneme, co jsme si mysleli, že chceme, a přitom ztrácíme část své duše?) Myslím na Kazatele obklopeného sloužícími na jeho luxusním panství, jehož zneklidňuje otázka: Když už mám všechno, proč mě trápí pocit, že mi cosi chybí? Myslím na Howarda Hughese a Lyndona Johnsona na konci jejich života, na tyto experty na manipulování lidmi, schopné je přimět udělat, co chtějí oni, mistry v uplatňování moci, kteří skončili jako opuštění starci obklopení najatými sluhy a kladoucí si otázku, proč je má rádo tak málo lidí.

Být v pozici, kdy máte moc nad jinými lidmi (zaměstnanci partnery, dětmi), může být na chvíli uspokojivé, ale z dlouhodobého hlediska ne. Člověk nakonec zůstane osamělý. Dává příkazy a dostává se mu strachu a poslušnosti, ale který citově zdravý člověk může žít o stravě skládající se ze strachu a poslušnosti? Kdo chce, aby se ho lidé báli, poslouchali ho naštvaně a s nechutí, místo aby tak činili svobodně a z lásky?

Martin Buber, významný židovský teolog 20. století, učil, že naše vztahy s druhými jsou v podstatě dvojího druhu. Buď jsou to vztahy já-to, kdy zacházíme s druhým člověkem jako s objektem a vnímáme ho jenom v souvislosti s tím, co dělá, anebo vztahy já-ty, kdy chápeme druhého jako subjekt, uvědomujeme si potřeby a pocity druhého člověka stejně jako své vlastní. Buber vypravuje příběh o události, která mu změnila život a přivedla jej k této formulaci. Když byl dítě, jeho rodiče se rozvedli a on začal žít na statku s prarodiči. Krmil zvířata, uklízel ohrady pro dobytek a hřebelcoval koně. Jednoho dne, kdy bylo Buberovi asi jedenáct, se staral o koně, který byl jeho zvláštním oblíbencem. Velmi rád jezdil na tomto koni, hřebelcoval ho i krmil a často mu přinášel speciální pamlsky. Zdálo se, že kůň na to vše reaguje a že také on má tohoto chlapce rád. Když ho jednou Buber hladil po krku, projel jím zvláštní pocit. Uvědomil si, že rozumí nejen tomu, jaké to je být jedenáctiletým chlapcem hladícím koně. Vzhledem k tomu, že toho koně miloval, byl schopen se i vcítit do toho, jaké to je být koněm, kterého hladí chlapec...

(str. 46)

Zboží zařazeno v kategoriích