Krušina Zdeněk: Tajné dějiny světa /2 - Ráj versus evoluce

Bližší informace

Je Země dutá? Skrývají se potomci Atlanťanů v podzemí? Přišly s nimi tajné řády do kontaktu? Jaká je pravda o okultní povaze nacismu? Pozorovaly polární výpravy jev UFO? Existovala v oceánu pevnina Lemurie a ztracená země Mu? Co dokazují jasnovidné výzkumy teosofů? Souvisí katastrofa Thery s Biblí? Tyto a další otázky odkrývá druhý díl Tajných dějin světa, který volně navazuje na díl předešlý, týkající se legendární Atlantidy. Jak naznačuje podtitul Ráj versus evoluce, přináší pátrání po zmizelých civilizacích jiné, mnohem důležitější otázky: Jaký je původ člověka? Zpochybňují moderní vědecké objevy učení darwinismu? Potvrzují bizarní archeologické nálezy utajenou minulost Země? Žil člověk spolu s dinosaury? Pocházíme opravdu z opic – anebo je tomu přesně naopak? Leží budoucnost lidstva ve vesmíru?

JASNOVIDNÉ VYLÍČENÍ DÉJIN

Jestliže si člověk uchoval opravdu "původní" znaky, pak se vlastně musí nacházet mnohem níže na kmeni evolučního stromu, než si představujeme. H. Kiaatsch vyslovil roku 1900 na zasedání Pruské akademie věd tato slova: "Opice dnes žijící jsou formy jednostranně přetvořené, zčásti degenerované. Čím méně pozbyla nějaká opice svých rysů, tím podobnější člověku se jeví. Lze tedy mluvit nejvýše o spojení v kořene nějakého vývojového stromu... Člověk je centrální formou savců a primátů' Rovněž M. Alsberg přišel v malé knížce o původu člověka (1902) k závěru, že "člověk nepochází z opic, nýbrž že musí být předpokládána descendence z nějakého mnohem níže umístěného bodu na velkém stromu vývoje zvířat".

Zdá se tedy, že je zapotřebí nového evolučního obrazu - o člověku jako "pánu stvoření", jak to předjímal roku 1863 přírodovědec Karl Snell: k hlavnímu vývojovému kmeni náleží lidská univerzalita, stupně zvířecího omezení přísluší vedlejším větvím.

Má-li ale tento obraz pravdivě reprodukovat dávně děje a respektovat znepokojující myšlenku, že člověk se už při prvním geologickém výskytu vyznačoval v podstatě lidskou organizací, musíme se definitivně rozloučit s míněním, že vývoj se odehrával v prostředí, které odpovídá pevné konstituci, pevným formám, jaké jsou na Zemi dnes.

Spirituální evoluční obraz světa, který řeší významné záhady rodokmenu, načrtl Rudolf Steiner v několika přednáškových cyklech a knihách. Byly to zejména tyto: Z kroniky akaša (1904-1908), Před branou teosofie (1906), Janova Apokalypsa (1908), Duchovní hierarchie a jejich odraz ve fyzickém světě (1909), Tajná věda v obrysu (1910), Tajemství biblické historie stvoření (1910)69

Steinerovo jasnovidné líčení dějin Země a lidstva se opírá o metody, které dnešní věda neuznává, a silně se odlišuje od obecně zažitých představ. Neodpovídá sice na všechny otázky v této knize položené, nelze mu však upřít vnitřní logiku. Je také nepřímo potvrzováno mýty, náboženstvími a kosmogoniemi různých národů. Člověk na jedné straně vstoupil na Zemi, aby zde žil jako tělesná bytost. Na straně druhé hierarchie duchovních bytostí utvářely jeho organismus v přípravě na jeho přechod z makrokosmu do mikrokosmické pozemské existence. Proto jsme nuceni mluvit jak v pojmech darwinismu, tak biblické mytologie Genese.
Každý člověk, jako mikrokosmos, v sobě zrcadlí velký svět, makrokosmos, a může jej proto uchopit pravým sebepoznáním. Každý z nás v sobě nese jakoby ve zkratce či esenci vývoj světa, podobně jako každá kapka rosy v sobě zrcadlí celé Slunce. To bylo známo již ve starých mysteriích a tradováno různými formami v esoterních školách. V nové podobě, přiměřené vědomí dnešního člověka, se ji pokouší interpretovat Steinerova duchovní věda.
Poppelbaum proto píše: "Dík Rudolfu Steinerovi čteme v otevřené knize přírody. Tato kronika nevypráví jen o triumfu a pokroku, nýbrž i o ústupu a porážce, o nezdařených pokusech a rezignacích. Otřesným způsobem se v dramatu stvoření objevuje osudová souvislost vzestupu a pádu."

Východiskem je Steinerovo tvrzení, že všechen viditelný hmotný svět, včetně člověka, vznikal postupným zhušťováním něčeho, co prý bylo původně duchovní podstaty.70 Tak jako se pára sráží ve vodu a ta tuhne v led' tak i Země a s ní fyzické tělo člověka procházely postupným zhušťováním své substance. Tak například u fyzického těla tvoří nejhustší substanci kosti a svaly. Většinu jeho substance však zároveň tvoří tekutiny - člověk je v tomto smyslu i vodní bytostí. Do celého organismu proniká vzduch, který vdechujeme: fyzické tělo je také vzdušným, plynným útvarem, jemnějším než oba předchozí. Nejjemnějším je však teplo, které nás cele prostupujea jež zároveň přechází z fyzické substancionality do duševnosti.

Tato stupňovitá řada současně naznačuje, jak prý probíhal světový vývoj. Naše Země prošla podle Steinera čtyřmi stupni planetárního vývoje: tepelným, plynným, tekutým a pevným. Nejprve šlo o děje čistě nadsmyslové, jichž se účastnila celá hierarchie duchovních bytostí. Zárodky, nebo chcete-li pravzory nynějšího fyzického těla člověka zde byly již na počátku přítomny v duchovní formě. Teprve mnohem později došlo k zahuštění substance vznikající zeměkoule včetně lidských fyzických těl. Zatímco "těla" lidí se skládala z velmi jemných, byť již hmotných substancí, například z tepla, mlhy, vody, říše minerální, rostlinná a zvířecí postupně nabraly svoji hmotnou podobu.

V prahorách vznikají poprvé minerály. Některé zvířecí pratypy se pozvolna včleňují do hmoty: vznikají tak organismy velkých kmenů bezobratlých zvířat. Byly tedy již předtím - když setrvávaly v tvárlivé, "elementární říši" - odděleny. Jejich rozvětvení již bylo uskutečněno, když začala mineralizace jejich tělesnosti. A tím se řeší jedna z největších hádanek paleontologie: formy předků jsou tvárlivé, avšak v geologické kronice chybí formy odpovídající místům rozvětvení.71

Tím je také vysvětleno, proč se v zemské kůře nemohly zachovat jejich otisky či zbytky, proč se u fosilií projevuje katastrofální nedostatek tzv. přechodných forem. Byl sice vykopán bezpočet fosilních zbytků ryb, obojživelníků, plazů, ale ne přechodné typy. Vývojový strom má spoustu paleontologických dokladů na koncích svých větví, ale žádné z oněch míst, kde se tyto větve oddělují od hlavního kmene nebo kde se tlusté větve dělí na tenčí. Chybí archaické formy tak zvaných "míst rozvětvení". Tato soustavná neúplnost fosilních dokladů vývojového stromu je tím nápadnější, čím více fosilních dokladů se našlo, a stále nachází, na špičkách větví. 

Následující prvohory jsou světem, v němž převládá rostlinstvo. Tuto dobu označuje duchovní věda za věk hyperborejský. Biologie zde hovoří o tzv. kamborické explozi. Přibližně před 600 milióny let totiž došlo v evoluci života k "výbuchu".

Zboží zařazeno v kategoriích