Krišnamúrti Džiddú: Co děláte se svým životem? /Alferia/

... strach vyvěrá z myšlení. Myslím na to, že jsem přišel o práci nebo že k tomu může dojít, a z té myšlenky se zrodí strach. Myšlení se vždy promítá v čase, protože myšlení a čas jsou jedno a totéž. Myslím na nemoc, kterou jsem prodělal, a protože nesnáším bolest, děsím se, že se ta bolest vrátí. Zakusil jsem utrpení: ale teprve když na něj myslím a nechci, aby se vrátilo, přichází strach. Strach má velice blízko k potěšení. Většina z nás potěšení vyhledává. Stejně jako zvířata ho stavíme do popředí. Jenže potěšení je součástí myšlení: když myslím na něco, co mi přineslo požitek, příjemné pocity ještě zesílí. Je to tak? Všimli jste si toho? Zažili jste rozkoš - nádherný západ slunce nebo živelný sex - a pak na ni neustále myslíte. Tímto upnutím pozornosti potěšení roste, stejně jako se objeví strach, když upnete pozornost na prožitou bolest. Takže myšlením vzniká potěšení i strach. Nemám pravdu? Myšlení lační po potěšení a snaží se, aby pokračovalo, stejně tak plodí a vyvolává strach. Kdo má oči, ten to vidí, jedná se o empirický fakt.

Pak si člověk položí otázku: "Je možné na potěšení ani bolest nemyslet? Je možné myslet pouze tehdy, když je myšlení nezbytné, ale jinak ne?" Pane, když sedíte v kanceláři, když jste v práci, bez myšlení se neobejdete - bez myšlení byste nic neudělal. Když mluvíte, píšete nebo chodíte do práce, myslet jednoduše potřebujete. Na této rovinně musí mysl fungovat přesně a věcně. Tady se myšlení nesmí nechat ovlivnit žádnými tendencemi ani předpojatostí. tady má myšlení své místo. Ale má místo i v jiných oblastech jednání?

Prosím, věnujte tomu pozornost. Myšlení je pro nás výsostně důležité - žádný jiný nástroj poznávání nemáme. Představuje však reakci paměti, kterou jsme nasbírali zkušenostmi, vědomostmi, zvyklostmi... A ona paměť, již jsme zdědili po zvířatech, vychází z času. Na tomto základě reagujeme. Tyto reakce představují myšlení. V určitých ohledech je myšlení nepostradatelné. Ovšem když se začne psychologicky promítat do budoucnosti či minulosti, zavdává příčinu jak pro potěšení, tak pro strach, čímž mysl ochabuje a to nevyhnutelně vede k nečinnosti. Pane, jak už jsme si řekli, strach vzniká myšlením - myšlením na to, že mě vyhodili z práce, že mi žena uteče s cizím mužem, na smrt, na to, co se událo, a tak pořád dál. Může se tedy mysl přestat psychologicky, ochranitelsky zabývat minulostí a budoucností?

Tím pádem se člověk sám sebe ptá: "Je možné, aby myšlení ustalo a člověk mohl žít plně a opravdově?" ...

(str. 85)