Kotorová Miriam: Říkejte mi Miriam

Představte si, že se jedné tiché noci probudíte ze šíleného snu. Ze snu, který otiskne do vaší duše pečeť strachu. Za pár dní se ukáže, že to byl posel přicházející skutečnosti. Šok, strach, beznaděj, panika. Co teď? Já nechci umřít, já NEUMŘU! Musím přijít na kloub té vesmírné lekci. Není to chřipka, je to mazec. Je to výzva! Je to totální revoluce. Kde začít? Jak jinak, než od kořenů. A pěkně od podlahy. Zkušenosti s lékaři, terapeuty i léčiteli. Kladné i šokující, ale vždy důležité. Neztrácet naději a sny. Prý umírají lidé, kteří už nemají žádné sny a žádné plány.

Autorka se s námi dělí o svou životní zkušenost, která převrátila její život i život jejích blízkých zcela naruby. Z pocitu vlastní nesmrtelnosti ji vyrvala nečekaná diagnóza - rakovina. Stála před rozhodnutím, zda se poddá nemoci a bude čekat, jak to s ní dopadne, nebo přijme výzvu k tomu, aby si urovnala svůj život. Druhá možnost byla správně. Alespoň pro ni.

Vesmír jí ukazoval směry, po kterých se neúnavně vydávala. Po vzoru rčení "do pekla vede cesta přímá" prověřovala všechny informace, které se kolem ní mihly. Předkládá tak své zkušenosti s lékaři, terapeuty i léčiteli. Kladné i šokující, ale vždy důležité. Přitom však nehodnotí. Zdůrazňuje, že se jedná jen o její vlastní prožitek.BŘEZEN

Vcházím do ordinace, na můj vkus dost těsné na to, že jsou v ní čtyři lidé. Sestra, lékařka a pravděpodobně dva medici, ale kdo ví. Každopádně se mi nepředstavili.

„Posaďte se, prosím, paní Kotorová,“ vyzývá mě mladičká sestra.

Sedám si na židli vedle stolu, ale ti čtyři stále stojí. Začínám se cítit trošku nesvá. Vypadají hrozivě ve své velikosti a já jsem najednou tak malinká. Není mi vůbec dobře, ztěžka se mi dýchá.

„Bohužel, vyšetření prokázalo karcinom v prsu. Máte rakovinu,“ suše mi sděluje lékařka, aniž by při tom hnula jediným mimickým svalem.

Nasadili mi svěrací kazajku? Prostor se zmenšil a není v něm k hnutí. Koupu se ve studeném potu a topím se v husté beznaději. Nemůžu dýchat! Tma!

Vymrštila jsem se na posteli úplně zpocená. Ježíši Kriste! Byl to jenom zlý sen! Šok pomalu ustupuje, ale tíseň mě stále drží pod krkem. Nemůžu usměrnit myšlenky. Jsou čtyři hodiny ráno! Po takovém šoku zaručeně neusnu. Potřebuji se zklidnit. Zahnat mazlavou beznaděj. Házím sebou na posteli z jedné strany na druhou a cítím se v té panice tak opuštěná! Nechci tmu, nemůžu ji unést. V zoufalství vstávám a potichoučku opouštím ložnici. Scházím po schodech dolů do kuchyně, beru do ruky láhev s minerálkou, zavírám oči a snažím se ten nepříjemný pocit utopit. Ze sedačky na mě mžourá naše nová kočičí holčička Benji a začíná se protahovat. Nechce se jí věřit, že už je ráno. Beru ji do náručí a chvilku hladím její hedvábný kožíšek. Alespoň jedna živá dušička je se mnou. Stoupám po schodech vzhůru s chlupatou kuličkou v náručí a opatrně lezu pod peřinu v naději, že ještě usnu. Nejde to. Tak co zkusit čtení? To vždycky zabere. Rozsvěcím lampičku, manžel vedle mě křečovitě tiskne víčka pod náhlým náporem světla a obrací se na druhý bok. Promiň, Dušane, omlouvám se mu v duchu. Sahám po jedné z mnoha knih, které stále obtěžkávají můj noční stolek. Pokouším se porozumět slovům, které se rozskakují, jakmile o ně zavadí můj pohled. Vůbec nevím, jakou knihu mám v ruce. Myslím na všechny ty nebožáky, kterým lékaři skutečně sdělili fatální diagnózu. Ti už to mají takříkajíc černé na bílém. Jak jim asi je? Co jim běží hlavou?