Klímová Jarmila: Psychosomatický dotek motýla

Neznám nikoho, kdo by v životě nikdy nic neztratil.

Ztráta je životní zkušenost, díky které rosteme a možná právě díky ní jsme schopni definovat hodnoty vlastního života.

Naše ztráta může být nálezem pro někoho jiného. Ale v okamžiku, kdy ji inkasujeme my, o prospěchu neuvažujeme. Na to v tu chvíli nemáme kapacitu. Nicméně každá ztráta v sobě nález obsahuje.

Tak si o tom zkusíme říct něco víc.

Ztrácíme se v uličkách cizích měst, v davu cizích lidí, ve vlastních myšlenkách.

Právě tyto ztráty nás vedou k potřebě hledání. Hledání správné cesty, vytyčeného cíle, porozumění vlastnímu zmatku.

Ztráty si můžeme rozdělit minimálně do dvou kategorií. Materiální a nehmotné.

Ačkoli žijeme ve světě, který tak tvrdošíjně parametrizujeme jeho materiálním aspektem, ztráty duševní, emocionální a duchovní nás poznamenávají o to více.

Klíče, mobil, brýle, někdo zuby, kabelku, pas... se ve zpětném zrcátku běhu času většinou překlopí do zábavných historek, vyprávěných na mejdanech s přáteli.

Paměť, charakter, čest, sen... s tím už tak často na trh sociálních sítí nechodíme. Bojíme se znehodnocení, opovržení a tím další ztráty. Ztráta zde tedy generuje další ztrátu... množí se jako bakterie... ale jen v naší mysli. To jsme jen my, kdo v pocitu marnosti, lítosti a strachu vytváříme toto zmnožení.

A co pak, když někdo ztratí nás? Vypadneme mu ze života jako klíče z kapsy. Ležíme ztraceně někde na chodníku a zoufale si uvědomujeme, že nás nikdo nepostrádá... S tímhle pocitem na fórum zábavy do mejdanového veselí se nám už vůbec nechce přispět. A není se co divit.

Někdo nás opustil. Je celkem jedno jakým způsobem. Ale nechal nás tady na Zemi bez ochrany, bez blízkosti, bez lásky, bez naděje, bez zázemí.

První pocit, který se v nás zrodí, je beznaděj a zmar. Možná taky zlost a vztek, i když si to nechceme přiznat. Zvláště když se jedná třeba o smrt blízkého člověka.

"To se přece nehodí. Co by si o nás kdo pomyslel? To nemůžeme nikomu říct..." Ano, nemůžeme. A proto to v sobě hluboce uzavřeme... a s časem postupně tiše odpustíme, protože smrt je tak trochu omluvou.

A pak se může v našem životě odehrát úplně jiná situace. Mrzkým způsobem nás opustí člověk, v nejhorším případě partner, který v plném zdraví odskotačí na jinou planetu, do náruče jiné ženy a v tu chvíli zůstáváme.. v úžasu němá stát...

V úplně prázdné hlavě nám bolestně tepou desítky skřítků permoníků a svými kladívky vysekávají do prázdnoty mysli hieroglyfy pocitů marnosti a viny... za něco, o čem ani nevíme, že jsme udělaly.

"Vždyť jsem se tolik snažila. Všechno jsem tomu obětovala. On se tvářil tak spokojeně. Na nic si nestěžoval. Máme dvě krásné děti..." a teď po něm v šatní skříni zůstalo pár obnažených ramínek...

(str. 89)