Keller Godi: Škola srdce(m) - Waldorfské inspirace a proměny...

Základem jakékoliv pedagogiky je otázka, jak se mohou pedagogičtí pracovníci naučit porozumět člověku a jeho vývoji během školní docházky. Pokládání si této otázky není překvapivě vůbec samozřejmé. Ve státním vzdělávání skončila vývojová psychologie nebo jakákoliv jiná forma zabývání se dětským vývojem zcela na okraji zájmu. Tato skutečnost je odsouzeníhodná bez ohledu na vzdělávací systém. Je to problém naprosto srovnatelný například s tím, kdyby se tesař během svého učení nemusel učit vůbec nic o charakteristice různých druhů dřeva. To by bylo zcela neprofesionální. Nejsou snad děti těmi, se kterými a pro které máme pracovat? Není tedy nezbytné vědět, jak se vyvíjejí, znát zákonitosti jejich vývoje, jak jsou osmileté děti odlišné od desetiletých nebo čtrnáctiletých? Cožpak nejsou tyto znalosti zásadní? Není snad důležité vědět, jaké výzvy a podněty vyžadují a jakou potřebují pomoc v každé věkové fázi? Pokud se zeptáte mne, tak odpověď bude jasná: Samozřejmě že ano!

Ve vzdělávání waldorfských učitelů je znalost dětí a poznání jejich vývoje naprostým středobodem celého vzdělávání Přesněji řečeno to ale není tak, že by waldorfští učitelé prostě jen rozšiřovali své vědomosti. Protože prostě neexistuje něco jako kompletní balík vědomostí o každém vývojovém období člověka (a je otázkou, jestli někdy bude něco takového existovat). Učitelé hlavně získávají základní dovednosti, které jim umožní dětem lépe rozumět. To je samozřejmě obtížný a nikdy nekončící úkol, jelikož děti před námi nestojí jenom jako nějaká velká hádanka, ale kromě všeho jiného se neustále mění a vyvíjejí - částečně díky daným vývojovým zákonitostem a dále také díky své vlastní svobodné vůli, prostřednictvím které neustále činí svá životní rozhodnutí, jak na vnější, tak i na vnitřní úrovni. Je extrémně snadné spustit v člověku něco, co ho ovlivní tak, že se začne vyvíjet zcela jiným směrem, aniž by si to uvědomil...

(str. 32)

O pedagogické integritě, můžeme dětem lhát?

Po jedné přednášce o vědě, kterou jsem pořádal pro rodiče, za mnou přišel postarší pán. Nadšeně mi děkoval za mou prezentaci. Nemohl se mnou ale souhlasit v jedné věci, a to s tím, že za vším, co existuje na světě, by měl existovat vyšší smysl života či celého vesmíru. Na něco takového byl tento pán prostě ještě příliš dítětem naší doby. Zeptal jsem se ho tedy, jestli by chtěl říci svému vnukovi, že život a vesmír nemají žádný smysl. Okamžitě odpověděl, jak jsem očekával: "Ne, samozřejmě, že ne!"

Zcela nevědomky se tento muž dotkl jednoho ze základních témat spojených s duší. Je to otázka pedagogické integrity nebo jednoduše: spojení mezi tím, čemu učitel věří, a tím, co učí děti.

Dva příklady ke zvážení

K tomu, co jsem řekl výše, bych rád přidal ještě dva barvitější příklady. Jedna z mých bývalých žákyň ze základní školy přešla na střední školu, kde musela poslouchat nahrávku barokní hudby Antonia Vivaldiho. Říkala, že se studenti váleli po lavicích a působili dojmem, že je ta hudba nudí. Učitelka na to reagovala slovy: "Já si také myslím, že poslech hudby je nuda, ale máme to prostě v osnovách."

V zemědělské škola ve městě As, kde jsem před lety učil, jsem vedl krátký kurz o učení v duchu fenomenologické vědy. Dva mladí účastníci dávali najevo rostoucí znechucení z mé výuky. Nakonec jsem výuku přerušil a zeptal se jich, co jim jde tak na nervy. "Vadí nám, že mícháte věci fyzikální a humanitní!"

Oba příklady bych rád okomentoval. Učitelce z prvního příkladu bych chtěl říct: "Tady jste to prostě prohrála! Jako učitelka asi dál učíte tu či onu látku a někteří žáci tomu možná budou i rozumět. Ale na lidské rovině jste je zradila. Ve váš prospěch hovoří upřímnost, ale když přiznáte, že se s látkou sama neidentifikujete, pak se stáváte osobou, která předává poselství, jež se jí samotné nelíbí. V tuto chvíli ztrácíte důvěryhodnost."

Studentům z města As bych řekl: "Ano, to je pravda. Míchám dohromady věci fyzikální a humanitní, stejně jako propojuji látku s konkrétním žákem, protože ideálně by mělo každé téma rezonovat s žákovým vnitřním světem." Celá náplň waldorfského školství je na tomto "mixu" postavena: Protože pokud určitý předmět nebo látka nevyprovokují požadovanou reakci v žákově vnitřním světě, nijak se ho nedotknou, pak se v něm naopak setkají s nezájmem a lhostejností. Úkolem učitele je zkoumat, co v danou chvíli vnitřní svět žáků nejspíše probudí. Z tohoto důvodu je pro nás tak důležité zkoumat dětský vývoj...

(str. 102)