Kadlec Dušan: Ze dna ke hvězdám

Lidé toho dokážou toooolik napovídat o věcech, které se jim přihodily. Bědování a naříkání, v těchto disciplínách dokážou podávat výkony jako maratónští běžci.

Nikdo však nemluvíme o tom, jak s tím plánujeme naložit. Jak na to plánujeme zareagovat. Jak se z té šlamastiky zamýšlíme dostat. A to je škoda. Velikánská. Protože, jak jsme si v předchozím bodě naznačili, to je to jediné, co máme ve své moci. Reakci na situace, které se nám přihodily. To je to jediné, co nám dokáže pomoci.

Ale většina z nás tomu nevěří. Protože dávat svůj život do pořádku a napravovat všechno to špatné, to chce práci. Desítky, stovky či dokonce tisíce odpracovaných hodin. A to zní namáhavě. Náročně.

S tím, že výsledek naší snahy přijde až po několika dnech, týdnech či dokonce měsících. Navíc tentýž výsledek, který je tak strašně daleko, je stejně tak strašně nejistý.

A já tomu úplně rozumím. Chápu tě. Také jsem tam totiž byl. Také se mi přihodily špatné věci. Také se mi smrákalo před očima, když jsem si představil tu nekonečnou cestu, kterou jsem musel na výpravě za lepším životem projít. Poslechni si však následující.

Cokoli špatného a bolestivého se ti přihodilo, je mi to líto. Upřímně. Některé facky, které od života dostaneme, dokážou být skutečně tvrdé a nepředstavitelně těžko překonatelné.

I přesto nemáš důvod se vymlouvat, pokud tě to ničí ještě i roky poté. Pokud jsi i po tak dlouhé době na stejně komplikovaném místě, není to vina toho, co se ti přihodilo. Je to jen tvá vina.

Pouze ty jsi totiž zodpovědný za to, jak moc dovolíš, aby tě pronásledovalo a strašilo to, co se ti přihodilo...

(str. 121)