Jones Noragh: Síla krkavce a moudrost hada

Autorka popisuje prostřednictvím zpěvů, rituálů a tradic udržovaných ženami staletý rytmus práce, života a umírání. Dochází k závěru, že neshody a stres v moderní společnosti nevyřešíme útěkem, nýbrž tak, že budeme i ve svých životech vědomě usilovat o opětovné dosažení dávného a hlubokého porozumění, které bylo pro tyto ženy charakteristické. Jejich pohostinnost, družnost a každodenní oslava všedních činností nás mohou v naší moderní, městské společnosti mnohému naučit.... Odjezd potomka byl obzvláště bolestný pro jeho matku, protože se dobře vědělo, že jakmile odejde do širého světa, už se s ním nemusí nikdy shledat. Také se mohlo stát, že i když se děti vracely domů na návštěvu, tolik se změnily, že nouze o slova, která by onu odlišnost, zející tu jako propast, přemostila, vyústila v trvalé odcizení. Catherine MacPheeové z Uistu se nelíbilo, co pozorovala na dcerách z ostrovů, jež zavítaly domů. Podobaly se pozdějším yuppies z přelomu století:

Dnešní mladé ženy nemají sílu a odhodlání, ani nedorostly do skutečné ženy. Když odjedou do nížiny, vracejí se naduté povýšenectvím a pýchou a myslí jen na sebe?! Jdou na mši a do kostela, aby se předvedly a zase jenom ony?! Na prsou kokardu, vzadu nějakou maškarádu, na hlavě zdobený klobouk, v ruce slunečník a Marie matko! Já, jen já?! - svrchu shlížejí na mámy, co je porodily, protože nic takového nemají a za nich to ani nebylo! Kéž by jim Bůh rozum dal! A že by to potřebovaly! A taky by bylo záhodno, aby si šly k vršku poprosit, jestli by je víla neobdařila moudrostí a půvabem ženství.

Ať již se mámy odjíždějících dětí strachovaly čehokoli a jakkoli je jejich ztráta rmoutila, tvářily se statečně a posílaly svou ratolest do svět a s požehnáním...

(str. 97)