Hrabica Miroslav: Co nám tělo říká

"Nechci nic slyšet, ani nic vidět, toužím po klidu a lásce," to jsou nevyslovené prosby lidí, zejména malých dětí, v některých nepříjemných okamžicích života. Člověk nejraději slýchá příjemné zprávy a pochvaly. Odmítá pořád poslouchat duši zraňující hádky a sebevědomí vymazávající výčitky druhých. Dítě ke zdravému růstu potřebuje vnímat rozhovory naplněné láskou, miluje klidnou a příjemně zabarvenou řeč rodičů a prarodičů, která hladí jeho nitro i zvýrazňuje pocit bezpečí.

"Tak tady jsem doma," kolik dětí (ale i dospělých) při uvědomění si tohoto faktu pláče. Mnoha dětem se po příjezdu domů z výletu nebo od babičky zhorší dýchání a pořád kašlou, škrábou si někde na kůži znovu propukající ekzém, smrkají a utírají si zase plný nos nebo znenadání dostanou horečku. Pod tlakem partnerských nedorozumění svých rodičů, v atmosféře plné zoufalství ("Ještě že mám Tebe," říká plačící matka a vine k sobě svého potomka.) se dítěti špatně dýchá, cítí se ublíženo a svými rodiči (či jedním z nich) od tepla lásky odvrženo. Svůj vnitřní pláč vyjadřuje rýmou, která snižuje průchodnost jeho nosu a přilehlých dutin. Pro všudypřítomné mikroorganismy je poté snadné v oslabených orgánech (nosohltanu a Eustachově trubici, která ho propojuje se středním uchem) roznožit své řady a nakouknout i do sousedních panství - třeba do ucha.

Při silném, velmi bolestivém a horečkou doprovázeném zánětu středního ucha může tvořící se hnis provalit bubínek (aby hnis mohl odtékat, lékař někdy bubínek odborně propíchne). Horečka ukazuje, že se chorý pokoušel udělat něco, co nelze zvládnout bez pomoci druhých (a zrychlení metabolismu horečkou). Hnis je odrazem jeho zloby na nehezkým tónem vyslovované zraňující věty, které slyší. Dítěti k onemocnění stačí, aby mělo bolestivý pocit z rozhovoru, jehož je přítomno (třeba ležíc v postýlce), dítě nemusí chápat jeho obsah a význam vyřčených slov...

(str. 212)