Holt John: Učte se sami - Dovolte dětem, aby se učily samy

Jedna matka ze státu Washington píše o osvobození od rozvrhu hodin:

Do dalšího školního roku jsme vstoupili bez jakýchkoli očekávání nebo plánů činnosti. Řekla jsem si, že život ukáže. A tak se i stalo. Každý večer chodíme spát a ráno vstáváme, dny plynou a stíháme všechnu potřebnou práci. Vím, že žiju ve zdravém prostředí a že můj osobní růst pokračuje, a věřím, že totéž platí pro moje děti, i když "nemonitoruji" jejich "rozvoj" ani nemohu ukázat nějaký hmatatelný důkaz jejich "úspěchů".

Asi deset dní v měsíci chodím do města na směny v tiskárně. Mám ve zvyku brzy ráno vstát a hodinku nebo dvě si v klidu naplánovat den, podle toho, co je třeba udělat a jak se cítím. Během svých "pracovních dnů" se ale jen těžko "dostávám" do takového kontemplativního stavu. Značná část dne už je předem daná. Chodím-li do práce několik dní po sobě, čtvrtý nebo pátý den zjišťuji, že se vzdaluji od své vnitřní podstaty a je pro mě mnohem snazší uvažovat o činnostech, které by mi jindy připadaly nezodpovědné. Zdá se, že mám méně energie na to, abych recyklovala, šetřila palivem, pečovala o svého manžela a děti atd. Vzdám-li se odpovědnosti za uspořádání svého časového rozvrhu, jako bych ztrácela i jistou morální sílu. Kdo může odhadnout, do jaké míry jako společnost v dětech vytváříme pocit vnitřního odcizení i tím, že jim organizujeme čas? Začínám si říkat, že největší škodu nedělá to, "čemu" a "jak" uzpůsobujeme jejich denní rozvrh, ale už samotný fakt, že pět dní ze sedmi, deset měsíců z dvanácti a šest hodin denně dětem odebíráme odpovědnost za to, jak si zorganizují čas. Možná, že rozhodující není ani tak délka přerušení, jako samotný fakt přerušení. Z vlastní zkušenosti vím, jak i nepatrné přerušení - návštěva zubaře nebo schůzka, kterou si předem domluvím - může zarazit proud mé tvořivé energie na mnohem delší dobu, než jakou zabere ono přerušení. Jakmile se změním z aktivního v pasivního účastníka strukturování svého času, přichází jistá otupělost, umožňující snáze setrvat v pasivitě a "zabíjet čas" až do další předepsané aktivity, jako je třeba příprava večeře".

Všimla jsem si,ž e chvíle skutečné "nudy", kdy si děti stěžují, že nemají co na práci, přicházejí pouze ve dnech, kdy mají většinu činnosti naplánovanou předem a někým jiným...

(str. 127)