Hollis James: Uvědomělý život

Bližší informace

Co si představujeme pod pojmem "dospělost"? Dosáhnout určitých kulturních met - mít stálý příjem, platit daně, oženit či vdát se a mít děti? Nebo to znamená nepodřizovat se očekávání druhých a stát se tím, kým máte být? Pokud se nacházíte v osobní nebo pracovní krizi, nebo zažíváte zcela nevysvětlitelnou krizovou situaci, kdy se zdá být zpochybněna samotná podstata vaší existence, znamená to, že vaše duše vás vyzývá k přehodnocení životní cesty.

Tato kniha slouží jako průvodce životními křižovatkami. Uznávaný spisovatel a psychoterapeut James Hollis vás provede jednadvaceti oblastmi k přehodnocení a vnitřnímu růstu: dozvíte se, jak vymýtit přízraky minulosti, proč upřednostnit smysl před štěstím, jak si vybudovat vyzrálou spiritualitu nebo jak si dovolit být tím, kým skutečně jste. ..... Všichni jsme k něčemu povoláni. Někteří z nás své povolání objeví ve schopnosti naslouchat potřebám trpícího světa kolem nás. Jiní v práci rukama. Pro ještě jiné otevírá dveře a přetrhává pouta práce hlavou. Jsou tací, kteří se naleznou ve zkoumání přírody. A také jsou ti, jejichž poslání je posouvat hranice našeho omezeného chápání možného. V každém případě před námi všemi leží velká výzva.

Už od dětství si myslíme, že ostatní to mají srovnané, zatímco my ne, že ostatní vědí, co mají dělat, zatímco my to ani v nejmenším netušíme. Jenže jsme nikdy nebyli vpuštěni do jejich pochyb, selhání, okamžiků mravní zbabělosti a chvil hanby. Jedině tehdy, když zariskujeme a vydáme se po vlastní cestě, můžeme začít z ostatních stahovat své projekce. Každý, koho známe, s sebou vláčí své problémy. Lidé většinou nechtějí, abychom to o nich věděli, a nadto se snaží přijít na způsob, jak zařídit, aby to o sobě nevěděli ani oni sami.

Jelikož se brzy naučíme, že bezpečná reakce často spočívá v popření charakteru našich pocitů, zakrátko se postavíme proti vlastní vnitřní autoritě a sami sobě se odcizíme. Jelikož kvůli touto sebezapření žijeme čím dál plytčeji, za čas zapomeneme, že na tom, co skutečně cítíme, záleží. Oživit paměť nám pomůže uvědomění, že pocity si nevybíráme. Pocity jsou autonomní reakce organismu vycházející z toho, jak věci vypadají z jeho perspektivy. Můžeme se rozhodnout pocity ignorovat, projektovat je do druhých, umrtvit je a tak dále, ale nemůžeme si zvolit jejich podobu. Osobně mi jakožto myslícímu typu chvíli trvalo, než jsem si tuto základní pravdu uvědomil. Protože jsem žil v atmosféře, v níž byly mé pocity tak snadno přehlíženy, a protože jsem zjišťoval, že když své pocity vyjádřím, mohu ještě více narušit už tak napjaté prostředí, brzy jsem se od nich odřízl. Jistý bod zlomu se odehrál v dobách, kdy jsem začínal učit na univerzitě: jeden student mi tehdy, aniž tím myslel cokoli špatného, řekl: "Já bych chtěl být jako vy." "Jak to myslíte?" zeptal jsem se ho. "Nemít žádné pocity," odpověděl. Domnívám se, že tím chtěl říct něco jako "jste nad věcí", a přestože jsem odmítal uznat, že mě odhadl správně, jeho postřeh se musel na něčem zakládat. Samozřejmě se jednalo o jednu z mnoha trhlin ve strategii sebeomezování, která se sice dříve jako obranný mechanismus osvědčila, ale zároveň ve mně vytvořila patologický rozštěp mezi mou personou a vnitřní krajinou.

Zboží zařazeno v kategoriích