Hanuš Bohuslav: Nastává ráj pekla

Snad ve zlomku vteřiny nato jsem prolétl jakousi namodralou mlhou a pak jsem spatřil, že se vznáším nad lůžkem, na kterém spal mně velice dobře známý muž. Tím mužem jsem byl já...

Jako by mne přitahovala nějaká neznámá magnetická síla, jsem se centimetr po centimetru přibližoval ke spícímu tělu. Celá moje bytost byla nabita pocitem brnění, jako by mne bodaly statisíce miniaturních jehliček v celém mém JÁ. Pak, snad jen několik decimetrů nad tělem mnou projel blesk nepoznané a těžko definovatelné bolesti smísené s přehlubokým pocitem neznámého smutku.

Pozvolna jsem otevíral oči. V hlavě jsem měl pocit lehkosti jako po zdravém hlubokém spánku. V prvním okamžiku jsem se nemohl zorientovat ani v místě, ani v čase. Ale ten stav netrval déle než pouhých pár sekund. Protřel jsem si oči a zhluboka a hlasitě zívl. Ohlédl jsem se po jutě.. Sergej seděl u stolu a šklebil se na mne tím svým typickým úsměvem skrz naskrz dobrého čistého člověka: "Tak jakpak jsme se vyspinkali?"

Ještě rozespalý jsem zamžoural a pak ospale zamumlal: "Výborně! Kolik máme vlastně hodin?"

Přítel si poodhrnul rukáv, aby mrkl na hodinky: "Spal jsi skoro tři čtvrtě hodiny!" Je už skoro ráno a já se právě chystal do hajan. Jsem už radnou dobu ospalý jako kotě a přitom jsem tě tu malou hodinku musel hlídat. Ty modrohubky totiž mohou u citlivých osob vyvolat velice nepříjemné alergické reakce. Tak jsem chtěl mít jistotu, že s tebou bude všechno ókej. Ale zjevně jsi zdravý jako buk. Vždyť jsi chrápal, až se stěny juty nadouvaly!"...

(str. 58)