Freimann Petr: Příběhy (z) ulice - Bezpřístřešníci

"Čím dýl tu seš, tím víc lidí umírá," začíná Vašek naši další noční směnu. "Teď byla třeba jedna upálená ve stanu." Dneska se mu ta huba ne a ne zastavit. Je to fajn a říkám si, že tyhle stavy máme občas všichni. Jsme rozjetí a bavíme se sami sebou tak nekriticky moc, že to stejně nekriticky přenášíme na druhé, kteří to často nechápou. Snažím se Vaška chápat, ale po pár hodinách mi stejně dochází trpělivost. Mluví pořád.

"chtěl bys umět lítat?"

Cítím, jak mi škodolibě poskočil koutek a jak vědomě neodpovídám. Vjíždíme na rušnou třídu v centru Prahy a já se zase ptám sám sebe, jaké jsou vlastně nároky na sociálního pracovníka. Sociální pracovníci jsou vesměs jedinými opravdovými mentory bezpřístřešníků. Autoritami, se kterými jsou pravidelně ve styku. Lidmi, kteří je vyslechnou a poradí jim. Někam je směrují. Je tomu ale vážně tak? Bezpřístřešníci stojí na rozcestí. Nebo ho už dávno přešli. Ač obklopeni lidmi, často tam stojí sami a nemohou se hnout.

My, v našem pohodlném postavení, máme spoustu možností, jak si o pomoc říct. Veřejnou, intimní, placenou či neplacenou. Zajdeme na kafíčko a poklábosíme. Popřípadě ukojíme naši úzkost několika fešnými ramínky. Vybíravější lahví nějakého moku. Ani jedno nemá daleko k Cháteau de Tetra-Pak, jen ta forma našeho konejšení se liší. Bezpřístřešníci mají krabicák, přátele, sociální pracovníky, kytary, psy... Nemají ale pocit bezpečí, který si my často ani neuvědomujeme. Mít kam jít. Jen ta pouhá jistota, že i když nic jiného, máme postel, peřinu, hrníček a čaj. A když přijdeme prochladlí, sedneme si do schránky jistoty, která nás zachrání před tím vším okolo. Máme intimní prostor, kousek svého. Oni jsou poutníci. A sociální pracovník, jak jej vidím já, má být tím jedním z mála přístavů. Jako je pro nás otec, matka, přítel, přítelkyně, náš psycholog nebo opravdové Cháteau...

(str. 70)