Čhodron Pema: Přivítejte nevítané

Zklamání pravidelně zažívá většina z nás, kteří jsme ve spojení se světem. Pokud se zajímáte o životní prostředí, sociální spravedlnost, vězeňskou reformu, imigrační politiku nebo obecně o dobro lidí a celé planety, velmi snadno začnete klesat na mysli.

Kdykoli se nacházíme v prostoru mezi tady a tam, kdykoli jedno skončí a my čekáme, až začne druhé, kdykoli nás to svádí k bezduchému rozptylování nebo hledání únikové cesty, můžeme se místo toho otevřít, zajímat se, počkat a být zranitelní.

Ve vzdělávání se klade velký důraz na úspěch, ale téměř vůbec se nemluví o neúspěchu. A tak jsem se rozhodla promluvit o umění selhat. Pověděla jsem studentům, že naučit se selhat nám v životě pomůže víc než cokoli jiného - příštího půl roku, příští rok, příštích deset let, příštích dvacet let, po celý dlouhý život, dokud si pro nás nepřijde smrt.

Druhé lidi bezvýhradně přijmeme pouze tak, že se naučíme bezvýhradně přijímat sebe - a to včetně těch zdánlivě nejzápornějších stránek. Základní dobrotu všeho živého uvidíme jen tehdy, když ji objevíme jak ve svém lotosu, tak bahně.

"Soucit vůbec není záležitost náboženství," říká dalajlama. "Uvědomme si, že je to záležitost lidství. Je to otázka přežití lidstva."

Za hranicemi komfortní zóny

Čím ochotněji ze své komfortní zóny vystupujete, tím komfortněji se v životě cítíte. Najednou se dokážete uvolnit i v situacích, které ve vás vzbuzovaly strach nebo z nich na vás šly mdloby. Naopak když z komfortní zóny nikdy nevystrčíte nos, začne se smrskávat...

Před pár lety jsem svým žákům napsala dopis, ve kterém jsem se jich ptala, v čem nacházejí útočiště. "Když jde opravdu do tuhého - když jste vyděšení, osamělí, naštvaní, všechno se rozpadá, udeří těžké časy -, v čem nacházíte útočiště?" Obvykle na takové dopisy odpovědi nedostávám, ale tento lidi přiměl, aby vzali tužku do ruky. Ta otázka jim přišla nesmírně trefná, protože si museli přiznat - což mě vůbec nepřekvapilo -, že v těžkých chvílích nacházejí útočiště v Netflixu, přejídání se nebo jiných formách zábavy a rozptýlení.

Buddhisté tradičně mluví o přijetí útočiště ve třech klenotech. Buddha je náš vzor, příklad a inspirace. Dharma je učení Buddhy a dalších probuzených bytostí. Sangha je komunita lidí, kteří svorně kráčejí po cestě probuzení. Ale když jsem se svých studentů zeptala, kam si opravdu chodí pro útěchu, mnoho z nich bylo dostatečně upřímných na to, aby přiznali, že tři klenoty nejsou jejich první volbou. Místo toho sahají po tom, co je pro ně známé a snadné.

Trungpa rinpočhe označoval většinu našich útočišť za "konejšivou neurózu". Když se potřebuje uklidnit miminko, cucá si palec, když se do náročné situace dostanou dospělí, povětšinou se uchylují k vlastní verzi téhož. Takže byste si měli položit otázku: "Co je mým palcem?"...

(str. 75)