Česal Aleš: Utajené dějiny Čech - od pravěku do roku 1435

Tajemná vědma skutečně věděla, jak pacifikovat neblahé místo: Zdivočelé duchy umístila do rezervací a zapečetila ohněm, ale současně nechala volný průchod mezi světy pro bytosti "sidhe". Existuje ovšem ještě jedna stará - a po dlouhou dobu před širší veřejností utajovaná legenda - že "sféru neviditelného města" vytvořil už dávno před Libuší položením "prahu" ezoterní řád Asijských bratří (Sadl Bayů). Libuše prý o existenci tohoto bodu věděla a pouze ho "aktivovala". Je zajímavé, že před několika lety přiletěla skupina sadbajských mnichů do Prahy, aby meditovala na místě, které je "Zlatou bránou světů".

Proč ne? Máme archeologicky doloženo, že Pražská kotlina byla vždy kotlem, kde se mísily nejrůznější národnosti. Praha díky své výhodné poloze a magické ochraně měla jakýsi zvláštní statut svobodného tržiště. Vládlo tu právo azylu a v areálu posvátných hájů se konaly soudy. Obyvatelé kotliny se na rozdíl od běžných zemědělců živili především řemesly a službami pro procházející karavany. Nemůžeme si myslet, že to byla společnost dokonalá a humánní z dnešního hlediska. Například kromě cínu a kožešin byli nejžádanějším vývozním artiklem otroci, pokoření členové sousedních (taktéž slovanských) kmenů, které sem vítězní náčelníci přiváděli spoutané, aby je s orientálními obchodníky směnili za "tvrdou měnu" či luxusní zboží z dovozu. Přesto mělo Pražsko charakter jakési primitivně demokratické republiky. Jednou za rok "na letníce" nebo při mimořádné situaci se scházel na zvláštní pláni vysoko nad řekou (zvané proto Letná) sněm všech svobodných dospělých mužů.

A co kněžna Libuše, chce se vám namítnout?
Tenhle omyl o kněžně Libuši vznikl až ve středověku (i jméno Libuše používáme jako zástupné, protože vlastně bylo vytvořeno chybným Kosmovým čtením jednoho starého textu). Kněžka se držela své svatyně a v transu tlumočila vůli bohů. Samozřejmě že ze zákulisí tahala za nitky hospodářství a politiky, ale faktickou moc neměla. Navíc vůbec nežila v Praze. Kosmas zcela jasně mluví o Libušíně; hradiště tohoto jména najdeme severozápadně od Kladna. Archeologické nálezy potvrzují, že šlo o významnou svatyni. Zcela unikátní je nález zlomku kalendářního kotouče z vypálené hlíny a rytin na kamenech, znázorňujících jezdce s magickými symboly. Mohlo jí to věštírnu a místní kněžky, panny zasvěcené slunečnímu božstvu, byly patrně titulovány jako "libuše" (což vlastně znamená milenky, snoubenky). Šlo tedy o označení funkce, nikoliv osobní jméno. Podobně se všem věštkyním v řeckých Delfách říkalo "pýthie" a ve starověkém Římě "sibyly".

Emílie Bednářová považuje za pravděpodobnější sídlo naší nejproslulejší věštkyně Zbečno na řece Mži (dnešní Berounce). Od nepaměti zde stával dvorec, který později patřil rodu Přemyslovců, ačkoliv neměl žádný strategický ani hospodářský význam. A dá se předpokládat, že tajemna věštkyně hledala útočiště v samotě hlubokých lesů, kde mohla v tichém soustředění komunikovat s bytostmi paralelních světů snadněji než na rušných hradištích. Je možné, že v mládí prošla školou libušínských kněžek, ale pak se uchýlila do pustiny a samoty, aby dosáhla lepšího napojení na informační síť podsvětí. Ostatně Zbečno není od Libušína příliš daleko. Bylo patrně v těch dobách jakousi obdobou delfské věštírny, ovšem ve skromných rozměrech dřevěného dvorce a ohrady se sochami mnohohlavých bůžků, studánkou a ohništěm. Ze všech stran ho svíraly hluboké lesy, které se tam udržely dodnes. Obraz Libuše se nám tedy začíná konkretizovat - ano, nejvíc se na ni hodí popis pohádkové čarodějnice, žijící v lesní chaloupce. Své rady poskytovala jako nezávislá osoba každému, kdo o ně požádal - samozřejmě za příslušnou odměnu.

Mnich Kristián věděl, co píše, když tvrdil, že se Pražané "obrátili k nějaké hadačce o dobrou radu". Samozřejmě že to nebyla jen tak "nějaká hadačka", ale velmi proslulá, protože jistě měli v okolí Prahy dost jiných, ale neváhali vydat se dobrých čtyřicet kilometrů proti proudu řeky Mže, aby získali radu od té nejlepší (udržující zřejmě původní druidskou tradici, která se předávala jen ústně a bylo ji zakázáno zapisovat i v době, kdy se už běžně používalo písmo).
A Libuše jim poradila opravdu dobře.