Bubleová Věduna: Příběhy z nových rodin

Jak se vidí Rozálie P.

Je mi 23 let. Vyrostla jsem v adoptivní rodině spolu se sestrou Kateřinou. Naše maminka se stará o děti v pěstounské péči na přechodnou dobu. V rodině žiju od svých šestnácti dnů. Vystudovala jsem uměleckoprůmyslovou školu. V současnosti pokračuji ve studiu a jsem pracovní jezdec a instruktorka u koní. Bydlím se dvěma kamarádkami v Praze. Nejvíce mě baví koně a umělecký svět.

Se Střediskem spolupracuji dlouho, o svém příběhu jsem už několikrát mluvila a jsem ráda, že lidi zajímá a pro někoho může být přínosný.

Myslím, že mi mohlo být kolem tří nebo čtyř let. Téma, že jsme se sestrou adoptované, bylo v naší rodině přítomné odmalička. Máma jako překladatelka umí barvitě používat slova, a tak nám často vyprávěla náš příběh. Já si ho dodnes pamatuji jako pohádku. Povídala, že s tatínkem moc chtěli mít děťátko, ale vlastní mít nemohli. Proto se rozhodli, že si najdou holčičky ve světě. Vyhlídli si nás v porodnici a moc nás chtěli.

Když jsem o naší rodinné pohádce zpětně přemýšlela, uvědomila jsem si, jaký naši dávali v příběhu důraz na to, že jsme byly se sestrou chtěné. Vnímám, že pocit, který nám rodiče dali, že nás doopravdy chtěli, byl nesmírně důležitý pro náš další vývoj a přijímání skutečnosti, že jsem adoptovaná. Jsem přesvědčená, že kámen úrazu může být, když se v adopci nepracuje s tím, že se dítě cítí být nechtěné. Vytvoří se jakýsi uzel v psychice člověka...

(str. 27)