Brunton Paul: Duchovní krize člověka

Poslední dílo Paula Bruntona Duchovní krize člověka je výstrahou, která je stále platná a viditelná v současném dění. Máme přístup k nesmírné zásobárně vědění. Máme možnost použít tyto obrovské zdroje vědění ke zničení sebe sama, nebo - chápeme-li své všelidské světoobčanství - dosáhnout nové a vyšší úrovně individuálního a světového duchovního pochopení.

Skutečný zápas je v dnešní době nejasný a skrytý; není to jen ten vnější a jasně viditelný zápas, o kterém se zmiňují všechny noviny. Je to zápas mezi velkou lží materialistického pojetí života a velkou pravdou života duchovního. Nazýváme první představu lží, neboť tvrdí, že jsme zde na zemi jenom proto, abychom uspokojovali choutky těla a touhy ega. Během celé dlouhé historie člověka hlásali jeho nejmoudřejší zřeci a nejosvícenější proroci svá dokonale ověřená odhalení, že síly Přírody, Boha, nás sem přivedly, abychom ukáznili tyto choutky a povznesli své tužby jako předběžný požadavek pro vyšší účel života, kterým není nic jiného než odhalení Nadjá a vědomé spojení s ním.

Náš neúspěch při budování hodnotné společnosti je v prvé řadě neúspěchem mravním. Ale dříve, než je možné provádět reformu mravní, je nutné provést reformu duchovní. Ta je základem všech ostatních reforem.

Bez lepších lidí nebude lepší svět!

Všechny rozmanité zkušenosti našeho života, uspokojení a zklamání se změní v zisk, když nás nutí hledat odpověď na otázku: "Jaký vyšší smysl má život?" Když odhalíme, že ať nám zkušenosti přinášejí v zevním světě jakékoliv radosti, současně zraňují naše smysly a city a že tato proměnlivost je jejich neoddělitelnou součástí, pak jsme vnitřně připraveni pro myšlenku hledat trvalé štěstí Nadjá.

Jak málo lidí dokáže být silnějšími než radosti života! Jsou to jen ti, kteří také dokáží, že jsou silnější než životní utrpení. Tak mnoho lidí se žene za stíny života a míjí jeho mystickou podstatu, zatímco tak málo jich začne vůbec uvažovat o své lidské pouti. Taková úvaha by ukázala, že hledáme štěstí jen proto, že je nemáme a pociťujeme, že bychom je měli mít. Toto tvrzení je stejně pravdivé o lidech nejhrubších a nejanimálnějších, jako i o nejušlechtilejších a nejpokročilejších. Potřebu štěstí pociťujeme jako svrchovanou. Proč? Filozofie odpovídá: Protože pravou esencí osobnosti je božská duše; protože tato duše existuje trvale ve stavu pravého štěstí; protože i když nalezneme vše, po čem toužíme fyzicky a intelektuálně, stále budeme pokračovat v hledání štěstí, stále budeme nespokojeni z toho prostého důvodu, že jsme ještě nenalezli samotnou duši. Protože to nevědomky a nepřímo víme, proto lpíme na životě přes všechno utrpení a zápasy, které nám přináší. Kdykoliv pozorujeme, jak nespočetní tvorové, lidští i zvířecí, zoufale lpí na životě i za nejstrašnějších životních podmínek, vidíme v tom důkaz, že podvědomě tuší, že za běžným významem pozemské inkarnace je ještě jiný význam a účel než bezprostřední.

Jak málo lidí chápe v tomto nezralém stavu hledání mezi zevními věcmi, že poklad blaha, uspokojení a vlastnictví je ve skutečnosti v nich samých. Pocit, že jsou neúplní, nehotoví a nedokonalí je znepokojuje. Z toho pocitu prýští mnoho jejich neklidu. Ačkoliv mohou zkoušet různé prostředky, jak jej utišit, ačkoliv mohou uspokojení hledat různými způsoby, nemohou jej přemoci, dokud nezačnou s konečným hledáním. I když se domnívají, že hledají štěstí prostřednictvím fyzického těla, hledají je ve skutečnosti prostřednictvím duchovní mysli. Je tomu tak a musí tomu tak být, protože je takto utvářena jejich vlastní přirozenost. Protože ještě dříve, než je jedna touha uspokojena, vyvstává na jejím místě druhá. Na fyzické a nižší úrovni vývoje každá touha, kterou má piják po dalším doušku, je vlastně touha po blaženosti Nadjá. Všichni lidé se zabývají hledáním tohoto druhého já, ale většina zcela nevědomě...

(str. 101)