Adyashanti: Pád do milosti - cesta k vnitřnímu probuzení

Když začneme přijímat život takový, jaký je, spíš než takový, jaký bychom si přáli, aby byl, a když se vzdáme potřeby neustále všechno řídit a posuzovat, začneme se otevírat životu zcela novým způsobem. Zapustíme hluboké kořeny v tichu. Toto ticho pramení z toho, že nemáme žádný spor se životem. A čím více se otevíráme tomuto nekonfliktnímu stavu, stavu vnitřního ticha, tím více se propadáme do milosti jiné dimenze bytí - dimenze, která tkví v hlubokém spojení se svým životem a s bytím jako takovým.

Jak už jsem uvedl dříve, součástí tohoto posunu do jiné dimenze bytí je i to, že se v našem obvyklém způsobu vnímání života začnou objevovat trhliny a my si všimneme, že těmito trhlinami či skulinami září jasné světlo a ozařuje naše každodenní zkušenosti. Naše staré podmíněné představy o realitě se rozpadají, odkrývá se tajemství a kouzlo bytí a přichází něco naprosto jiného a zbrusu nového. Tento nový pohled jako by tu byl stále, jenže my jsme k němu až doposud neměli přístup. Tato nová perspektiva je milost, díky níž přijímáme a zažíváme něco, co se vymyká našemu dosavadnímu vnímání života.

Díky této milosti se také noříme stále hlouběji do nově objevené dimenze bytí a nového způsobu vnímání. V průběhu těchto transformačních zkušeností nás může ego brzdit pochybami a obavami, protože se začíná rozpadat dosavadní pojmový svět, který jsme si vybudovali a v němž jsme se uzavřeli. I když nás naše staré vnímání světa omezovalo a rozčilovalo, byl to svět, na jaký jsme byli zvyklí a kde jsme si připadali jako doma. Intuitivně víme, že jsme zahájili proces, který nás vede za hranice našeho dosavadního vnímání života je to jako když se probouzíme ze sna. Najednou se vzbudíme a je nám jasné, že to, jak jsme až dosud vnímali svůj život, byl jenom jakýsi závěs, který zakrýval větší realitu...

(str. 120)