Weinfurter Karel: Patandžaliho jógasutra

Předmluva překladatele

Každé náboženství vede člověka k Bohu, t.j. každé tvrdí, že člověk se musí vrátit ke svému původu do ráje nebo nebe, kde vstupuje do říše duchovní podle křesťanské nauky do království božího.

Ale je málo náboženských soustav, které by také ukazovaly a které by líčily, jak má člověk nastoupit cestu ke spáse čili cestu do onoho neviditelného království Ducha.

Některá náboženství jako na příklad křesťanské a židovské, ba i mohamedánské, neznají nic o stavu lidské duše, když se jí dostalo onoho drahocenného pokladu, který jmenujeme spásou čili vykoupením nebo vstupem na nebesa. Některé ze jmenovaných tvrdí, že duše po smrti, byla-li spravedlivá, dojde věčné blaženosti, která spočívá v tom, že spasení budou zírati na Boha a pěti mu chválozpěvy. Druhé praví skoro totéž a třetí líčí spásu v podobě smyslných požitků - ovšem ve vyšší oktávě - a slibuje spaseným ráj se všemi jeho sladkostmi, jak by si jej asi představoval požitkářský člověk na zemi.

Tyto vyhlídky mohly uspokojit člověka - a to ještě jen průměrně nehluboce přemýšlejícího - jenom ve starověku a středověku. Moderní člověk viděl by v takových slibech svého náboženství jen prázdnotu a nakonec nudu, neboť nikde se nemluví o určité činnosti těch, kteří po smrti dosáhli spásy, ačkoliv na druhé straně by např. katoličtí světci měli plné ruce práce, když by chtěli a mohli pomáhati všem těm lidem, kteří se denně k nim modlitbami obrací o pomoc!

Pojem spásy je tedy líčen v náboženství křesťanském, židovském a mohamedánském ploše a neúplně a nemůže uspokojiti nikoho, kdo hlouběji přemýšlí, ač je nutno říci, že člověk není schopen vůbec učinit si na zemi správné představy ani o prostém svém stavu po smrti, natož o stavu, v jakém by se ocitnul, když po smrti by došel spásy čili vstoupil na nebesa...

(str. 12)