Van der Kolk Bessel: Tělo sčítá rány-jak trauma dopadá na naši mysl

Depersonalizace

Dalším krokem směrem dolů na žebříku k sebezapomnění je depersonalizace - ztráta pocitu sebe sama. Snímek Utina mozku ve čtvrté kapitole je samotnou svou prázdnotou živý dokladem depersonalizace. Depersonalizace je během traumatických zážitků běžná. Jednou mě pozdě v noci přepadli v parku blízko domova. Viděl jsem se shora, jak ležím ve sněhu s drobným poraněním hlavy obklopen třemi teenagery s noži v ruce. Disocioval jsem bolest z bodných ran na rukou a necítil jsem nejmenší strach, když jsem s nimi klidně vyjednával o vrácení prázdné peněženky.

Domnívám se, že se u mne PTSD nerozvinula částečně z toho důvodu, že mě velmi zajímala zkušenost, kterou jsem doposud zkoumal jen u ostatních, a částečně kvůli falešné představě, že budu moci lupiče popsat policii. Samozřejmě je nikdy nedopadli, moje představa odvety mi však musela poskytnout uspokojivý pocit, že jsem něco udělal.

Traumatizovaní lidé nemají to štěstí a mají dojem, že jsou od svého těla odděleni. Obzvláště povedený popis depersonalizace  pochází od německého psychoanalytika Paula Schildera a byl vyhotoven v Berlíně v roce 1928: "Depersonalizovanému jedinci se svět jeví zvláštní, divý, cizí, snový. Předměty se někdy zdají být neobvykle malé, někdy ploché. Zdá se, že zvuky přicházejí z dálky... Podobně výraznou změnou procházejí i emoce. Pacienti si stěžují, že necítí bolest ani požitek... Odcizili se sami sobě."

Fascinovalo mě, že skupina neurovědců na Ženevské univerzitě přivodila podobnou mimotělní zkušenost vysláním slabého elektrického impulzu do určitého místa v mozku, temporoparietální junkce. U jedné pacientky to vyvolalo dojem, že visí u stropu a dívá se na své tělo; u jiné pacientky to vzbudilo děsivý pocit, že za ní někdo stojí. tento výzkum potvrzuje to, co nám říkají naše pacienti: že se naše já může oddělit od těla a žít jako přízrak samo o sobě. Podobně i doktoři Laniusová a Frewen a skupina výzkumných pracovníků z Groningerské univerzity v Nizozemí pořídili snímky mozku osob, které disociovaly děsivé zážitky, a zjistili, že se centra strachu v mozku při vzpomínce na dotyčnou událost jednoduše vypnou...

(str. 124)